Dříve mívali zubaři hodně svérázné metody péče o chrup. Se zubem se chodilo i k holiči

K zubům jsou připojeny nervy, které vedou bolest – a často opravdu urputnou – do mozku, který nám dá jasnou zprávu, že je nejvyšší čas zajít k zubaři, lépe řečeno že už je vlastně pozdě. Ještěže jsou dnes k dispozici moderní přístroje, znecitlivující injekce, vrtačky, o jejichž práci vlastně ani nevíme, a zubní výplně, které nejsou vidět. To všechno máme, a přesto se nám při otvírajících se dveřích zubní ordinace svírá žaludek. Co by měli říkat lidé před tisíci lety? Ano, již před několika tisíci lety lidé pečovali o svůj chrup. Jenomže metodami, které bychom dnes podstupovat opravdu nechtěli. 

Červ, jakého svět neviděl (a ani nemohl)

Kdybychom se chtěli ohlédnout za prvními zdokumentovanými či prokázanými zubařskými zákroky, museli bychom se vrátit opravdu hodně hluboko do historie, dokonce až do starověkého Egypta, Řecka nebo Číny. Co tehdejší „zubaři“ dokázali? Mnohem víc, než bychom čekali. Tak třeba se pokoušeli víceméně úspěšně o ošetření zubního kazu. Sice se tehdy domnívali, že za děravé zuby mohou červi, ačkoliv nikdy žádného zubního červa nemohli vidět, ale logiku by to mohlo dávat, třeba v porovnání s červotoči a podobnými škůdci. Čínští stomatologové potom takový děravý zub jednoduše utěsnili zlatým nebo stříbrným drátkem – a bylo po problému. 

Na bolavý zub s pazourkem

Ještě mnohem a mnohem dříve se podle jednoho z kosterních nálezů o vrtání zubu pokusil kdosi na území Pákistánu. Vědci odhadují stáří kostry s takto ošetřeným zubem na jedenáct tisíc let, zákrok se tedy odehrál devět tisíc let před naším letopočtem. Není tak divu, že byl použit pazourek a luk na jeho roztočení. Au a ještě jednou au! 

Přivázali tam zvířecí zub

V době, kdy Číňané zaváděli do děr v zubech drahé kovy, diskutovali v Řecku o jejich trhání jako o možnosti, jak se zbavit bolesti, a kazy zalepovali včelím voskem. To Etruskové ve stejné době dokonce vyráběli jakési zubní náhrady. Používali k nim zvířecí zuby a (jak jinak) zlaté drátky pro upevnění. Jak dlouho a jak pevně takový přivázaný zvířecí tesák v ústech držel, není tak docela jasné. Navíc o nezbytné hygieně při podobných zákrocích toho naši předci mnoho nevěděli, a tak bylo spíš na náhodě, jestli se podaří pacientovi pomoci, nebo to bude poslední služba, kterou mu někdo poskytne před tím, než zemře v bolestech na otravu organismu. 

Pasta a kartáček – ale pro koho? 

Čas šel ale dál a svět se pomalu přehoupl do středověku. Vyvíjelo a rozvíjelo se všechno kolem, i když právě ona zmiňovaná hygiena se na mnoha místech spíš vytrácela, než aby získávala na důležitosti. Přesto právě v téhle době spatřil světlo světa první skutečný zubní kartáček a k němu také pasta, která sice určitě nebyla dobrá, ale díky obsahu soli a křídy mohla opravdu alespoň trochu pomoci. Kdo jej však doopravdy používal, o tom bychom asi mohli vést dlouhé diskuse.

Bolí vás zub? Tak honem k holiči!

Objevili se ale první skutečně instruovaní „zubaři“. Tehdy ale ještě nešlo o tak výnosný byznys jako dnes, a tak lidé místo do zubní ordinace s bolavým zubem zaběhli jednoduše k holiči. Právě ti se totiž takovými problémy zabývali ještě častěji než kováři, kteří jsou tak často zmiňováni v pohádkových příbězích. Ke vzdělávání měli dokonce první učebnice, ale jde o to, kolik holičů bylo schopno si odbornou literaturu té doby skutečně přečíst, a tak se prakticky ve všech případech bolesti zubů omezili na jediný způsob léčby: zub zkrátka musel ven. Znovu jedno velké au!

Konečně rajský plyn

Ať už byl středověký pokrok jak chtěl rychlý, jedno pořád velmi silně chybělo. Nebyla žádná možnost znecitlivění zubu před zákrokem, a tak pacienti museli nepředstavitelně trpět. Snad odtud se bere a stále přetrvává takový strach ze zubařů. Úleva přišla až v devatenáctém století spolu s objevem rajského plynu, který dal lidstvu k dispozici doktor Wells. Také zubní vrtačka, používaná od druhé poloviny zmiňovaného století, udělala lidstvu dobrou službu.
A pak už se zubní lékařství přece jen postupně – někdy rychleji, jindy pomaleji – posouvalo ke dnešní podobě. Cesta to byla ještě velmi dlouhá a trnitá, ale došli jsme hodně daleko. I když si možná, nebo spíš snad, budou lidé za pár desítek let říkat, že by nikdy nechtěli u zubaře tak nesnesitelně trpět, jako trpěli jejich předci ve dvacátých letech jedenadvacátého století… 

Zdroj: adea.org, wedgewood-dental.com, carydental.com

KAM DÁL: Děsivá historie porodnictví zná i porody v rakvi. Přežití bylo v rukou přírody.