Jan Žižka byl odvážný a statečný, ale diplomat to nebyl. Král ho zachránil před popravou za loupeže a vraždy

Jaká byla pravidla pro chování tehdejších lidí, včetně šlechticů, mezi něž Jan Žižka patřil? Docela jiná než dnes. Některé činy, které bychom v současnosti jednoznačně odsuzovali, byly v té době zcela legitimní, vždyť se jednalo o boj za Boží zákony i za vlastní čest. Mladí šlechtici - a tedy i Jan Žižka, byli vychováváni k tomu, aby dokázali v případě nutnosti zabít člověka.

Šlechtic musel umět zabíjet

„Šlechtic byl odmala vychováván k tomu, aby uměl bez rozpaků zabíjet, protože musel pozvednout meč na obranu svou, krále i poddaných. Byla to součást mentality a kdo ze šlechtických hochů ji v sobě neměl, šel na kněze, aby byl rodu prospěšný jako farář nebo řeholník,“ uvedl v jedné ze svých četných a zajímavých přednášek odborník na toto období profesor Petr Čornej. Jak se tedy vyvíjel život jednoho z nejznámějších mužů naší historie?

Hospodařit neuměl...

Ačkoliv se Jan Žižka narodil do zemanského rodu, majetku si - patrně vinou své neschopnosti řádně hospodařit - příliš neužil. Dokonce přišel i o věno jedné ze svých manželek (byl dvakrát ženatý a obě jeho manželky zemřely dříve než on). Roku 1384 již neměl prakticky vůbec nic a historické prameny se o něm přestaly na nějakou dobu zmiňovat. Co v té době tehdy ani ne pětadvacetiletý Jan Žižka dělal?

Pravděpodobně bojoval jako žoldnéř v zahraničí, stejně jako i mnozí další zchudlí šlechtici té doby. Není ani vyloučeno, že pobýval ve službách Jindřicha z Rožmberka, s nímž měl mít v budoucnu poměrně ostré spory. V roce 1406 mu dokonce vypověděl nepřátelství, a to i přesto, že se podle tehdejšího práva jednalo o trestný čin. Dávný zvyk byl ale jiný a Jan Žižka se držel právě jeho. Dočkat se spravedlnosti soudní cestou bylo tehdy ještě složitější než dnes, a tak brali šlechtici právo často do vlastních rukou.   

Lupič a vrah - ale na šibenici neskončil

V té době se o Žižkovi můžeme také dočíst jako o členu družiny Matěje vůdce. Šlo o skupinu lidí, která na objednávku šlechty škodila jejím nepřátelům, zvláště Jindřichu z Rožmberka, loupila a dokonce i vraždila, brala rukojmí a požadovala za ně výkupné - zkrátka nebylo divu, že se po určitém čase objevila v hledáčku spravedlnosti.

„Družina Matěje vůdce operovala v širokém regionu, zasahovala až do Horních a Dolních Rakous. Uloupené zboží dodávala na rakouské i moravské hrady. Byla to samozřejmě činnost za hranicí zákona, ale krytá mocnými panskými rody. Co si nemohli dovolit vysocí šlechtici, na to si najímali tuto skupinu,“ popisuje působení skupiny Matěje vůdce a jejích členů včetně Jana Žižky profesor Čornej. Zajímavé je, že po dopadení členů bandy byli její členové posláni před soud a okamžitě také na šibenici. Jan Žižka z této “šlamastiky” ale vyvázl.

Pravděpodobně vlivný přítel, o jehož identitě se dodnes vedou spory, se přimluvil u samotného krále Václava IV., který Žižku zcela omilostnil. Dokonce poslal i dva listy do Českých Budějovic, kde tuto skutečnost zdůrazňuje, ve snaze zabránit dalšímu případnému Žižkovu pronásledování.

Žoldák i hradní stráž

Po rozprášení družiny Matěje vůdce se Žižka uchýlil na Kraví horu na Moravě, kde jej také zastihla již zmiňovaná amnestie. Roku 1410 odchází bojoval jako žoldák do armády polského krále Ladislava Jagelonského a o rok později se vrací do Prahy, kde získává místo na dvoře samotného krále.

Působil prakticky jako člen hradní stráže a není vyloučeno, že se právě v té době setkal se samotným Janem Husem, rozhodně se ale do tohoto období datuje jeho obrat k husitským myšlenkám. V té době mu již bylo kolem pětapadesáti let. Pokud bychom se tedy domnívali, že byl Jan Žižka “husitou od narození”, velmi bychom se mýlili.

Boj za vlastní spásu

Brzy nato Jan Žižka zcela propadá myšlenkám husitství, vyznává Pražské artikuly formulované samotným Janem Husem a Jakoubkem ze Stříbra. Bezvýhradně souhlasil s přijímáním pod obojí způsobou, protože právě v tom viděl možnost spasení. „Jan Žižka, když se ohlédl za svým dosavadním životem, uviděl, že se dopouštěl násilí i zabití bez příkazu vrchnosti, tedy zabití nespravedlivého, vymáhání výkupného za zajatce a dalších zločinů.

On sám si to proto musel promyslet a dojít k názoru, že mu bude brzy šedesát let a co by tedy měl dělat, aby naději na spasení získal. To byl ten rozhodující moment, proč se Žižka do takové míry ztotožnil s husitským programem. Zajišťoval si tak naději na spasení. Žižka za husitský program nebojoval pro peníze a kořist, byl ideálním Božím rytířem, chtěl co nejlépe bojovat za Boží zákon. Jeho motivace tedy byla ryze duchovní a nikoliv materiální,“ vysvětluje Petr Čornej.

Vůdcem od počátku...

Do čela husitského hnutí se dostal hned při vypuknutí revoluce, kdy se 30. července roku 1419 uskutečnila novoměstská defenestrace. Nešlo o akci spontánní, jak je často mylně popisováno, ale celá věc musela být samozřejmě již tehdy důkladně připravena. Jan Žižka měl již tou dobou za sebou velké zkušenosti i ze zahraničí a mimo jiné mu nechybělo charisma, tolik potřebné pro každého vůdce.

Svým způsobem mu pravděpodobně pomohlo také nepřehlédnutelné poznávací zmanení - zraněné oko. Takového muže zkrátka nebylo možné přehlédnout, zapomenout. Další jeho devizou byla jistě i skutečnost, že šlo o člověka, kterého omilostnil sám král Václav IV. Při budoucím vojevůdci zkrátka stál snad i sám osud.

...vůdcem až do smrti

Další měsíce a nesouhlas s kompromisní politikou Prahy Jana Žižku dovedly do Plzně. Zde už je označován za kapitána a je tedy jasné, že ani zde nebyl bezvýznamným člověkem - naopak se i zde ihned postavil do čela. Stejně tak se stalo i po jeho příchodu do Tábora, když cestou prošel vítězně bitvou u Sudoměře. V čele husitského hnutí zůstal až do své smrti.

Kdo byl Jan Žižka?

Kdo vlastně byl Jan Žižka? Jaký to byl člověk? I na to má profesor Čornej odpověď: „Pokud nahlédneme do písemností z mládí a zápisu o nabytí a prodeji pražských domů, zjistíme, že neuměl hospodařit. Jak o něm svědčí lidé, kteří ho znali? Kronikář Vavřinec z Březové, který působil s Žižkou na Václavově dvoře, ho měl rád a ve své kronice retušoval některé jeho činy, které se mu zdály problematické.

Prý byl odvážný a statečný. To je ale jen polovina dobrých vlastností rytíře. Že by byl prozíravý a uvážlivý, což jsou další důležité vlastnosti, se ale na Žižku nevztahuje. To se projevuje u dalších husitských hejtmanů, kteří byli schopni vyjednávat, vést politická jednání. Žižka byl spíš voják.“

Jeden z nás, ale nejzvláštnější

V dalších zápisech je možné se o Žižkovi dočíst, že to byl "obzvláštní horlitel pro zákon Boží". Co si pod tímto popisem představit? „Slovo horlivý, zanícený, zapálený, ukazuje člověka temperamentního, cholerického, rozhodně nešlo o váhavce.

Pro své přívržence měl jisté charisma, proto byl označován (hlavně po svém druhém závažném úrazu po roce 1421) jako bratr Žižka - 'je jeden z nás, ale je nezvláštnější' - jde o zajímavý superlativ, který se jinde příliš neobjevuje. Jan Žižka byl tedy skutečně člověk zajímavý, budil pozornost svým působením i svými činy - nejen svým zjevem.“

Znal své limity

Jako voják a vojevůdce byl Jan Žižka v podstatě geniální, svedl devět velkých bitev a všechny úspěšně. Ostatně velmi dobře věděl, do které se pustit a kterou raději opustit ještě před jejím vypuknutím. Pokud se rozhodl dobývat město, nejednalo se o velká sídla (což tehdy znamenalo již třeba pět tisíc obyvatel), ale soustředil se na města o počtu kolem jednoho tisíce obyvatel.

U takových mohl mít jistotu, že jeho bitva bude vedena vítězně. „Žižka věděl, jaké má limity, a to je součást profilu velkého válečníka,“ podotýká profesor Čornej.

Jan Žižka zemřel 10. října roku 1424 při obléhání Přibyslavi na následky onemocnění (historické prameny hovoří o nádoru, ale o jaký přesně šlo se nezmiňují) a pochován byl v kostele svatého Ducha v Hradci Králové na místě, určeném zvlášť významným osobnostem.

KAM DÁL: Desítky let čekání. Jizva Prahy se promění v novou čtvrť pro 25 tisíc obyvatel