Kamikaze byli oběti systému. Umírat za císaře mnozí nechtěli

Profesor Mordecal George Scheftall z univerzity Shizuoka se problematikou pilotů kamikaze zabývá dlouhodobě. Mluvil se spoustou pamětníků a bývalých pilotů. Podle něj zdaleka ne všichni piloti byli odhodláni zemřít, ani neměli v plánu stát se sebevražednými piloty. „Řekl bych, že 60-70 % z nás se chtělo obětovat pro císaře, ale zbytek se asi ptal, proč musí jít,“ sdělil mu například 94letý Osamu Jamada, který se nakonec díky kapitulaci Japonska ke své první misi nedostal.

„Cítil jsem, jak blednu. Bylo mi teprve 17 let. Byl jsem vyděšený. Nechtěl jsem zemřít. Rok předtím jsem přišel o otce, takže na živobytí rodiny pracovala jen moje matka a starší sestra. Posílal jsem jim peníze ze svého platu. Říkal jsem si, co se stane, když zemřu? Jak bude moje rodina jíst?“ Tyto obavy zase vyjádřil Kejči Kuwahara, kterému bylo 91 let, když s ním profesor Scheftall hovořil. Od sebevražedné mise ho zachránilo selhání motorů jeho Zera. Kuwahara je ovšem veden jako dobrovolník, stejně jako všichni ostatní piloti kamikaze.

Nábor spojený s nátlakem

Velkou roli sehrál systém náboru a výcviku pilotů, který vytvářel extrémní sociální tlak. Voják či pilot prakticky celou vojenskou službu poslouchal pouze to, že jeho životním posláním je zemřít za císaře. Mnohokrát takto přísahal a sliboval, že za císaře položí život. Nábor do sebevražedných leteckých jednotek probíhal tak, že byli mladí vojáci ve skupině dotázáni, zda chtějí zemřít za císaře v rámci speciální jednotky. Stačilo zvednout ruku či udělat krok vpřed.

Jindy měli rekruti jen vyplnit dotazník s jedinou otázkou: „Toužíte se zúčastnit útoků kamikadze?“ Na výběr bylo pouze ano nebo ne. Vtip byl v tom, že branci sice mohli svobodně říci, že se nechtějí zúčastnit, ale museli se pod svůj dotazník podepsat. Tlak na mladé muže, aby udělali něco pro svou zemi, byl obrovský a hrozba odvety v případě odmítnutí byla velmi reálná. Nepodepsat nebo se nepřihlásit znamenalo hanbu, která padla na celou rodinu. Každý voják, který by odmítl, by se stal u jednotky personou non grata. Vojenská čest byla nade vše.

Tvrdý výcvik vedl k jedinému cíli

Někteří vojáci přesto skutečně dokázali odmítnout, ale na jejich odmítnutí se nebral ohled. Například Kuroda Kendžiró se rozhodl, že se dobrovolně nepřihlásí, jen aby byl nemile překvapen, když našel své jméno na seznamu dobrovolníků do sboru kamikaze. Jeho nadřízený velitel pak hrdě hlásil, že všichni členové jeho sboru se přihlásili. Kendižiró přežil jen díky tomu, že se mu pokazil motor jeho letadla. Podobných případů bylo mnoho.

Ať už vstoupil pilot do sebevražedné letky z jakýchkoliv pohnutek, vždy ho čekal výcvik, který spočíval především v nácviku střemhlavého náletu na cíl. Bylo to extrémně obtížné a výcvik kamikaze s sebou nesl vysoké ztráty. Piloti nemuseli umět v podstatě nic jiného, jen vzlétnout, udržet stroj ve vzduchu a pak s ním provést nálet. Žádné finesy potřebné pro běžné stíhače se neprobíraly, nebyl důvod. Výcvik byl navíc velmi tvrdý, přestože piloti měli být výkvětem japonské společnosti, nechybělo ani tradiční bití a nejrůznější formy ponižování.

Poslední noc před útokem

V roce 1995 vyšla kniha s názvem Deníky kamikaze, kde byla mimo jiné popisována i poslední noc kamikaze před útokem. „Popíjeli studené saké a v hale zavládl chaos. Někdo popadl židli a rozbil okno, jiný roztrhal ubrusy. Vzduchem se nesly vlastenecké písně i kletby. Někteří piloti křičeli vztekem, další nahlas plakali. Mysleli na své rodiče a snoubenky, sepisovali poslední vůle, psali dopisy na rozloučenou.“ Se situací se zkrátka každý pilot vyrovnával po svém.

Další den pak následovala bojová mise. Ta paradoxně představovala jedinou možnost záchrany, protože pokud měl stroj technické problémy nebo panovalo nad cílem špatné počasí, piloti se měli vrátit. V příručce pro piloty stálo doslova: „V případě špatných povětrnostních podmínek, kdy se vám nedaří lokalizovat cíl, nebo za jiných nepříznivých okolností se můžete rozhodnout vrátit na základnu. Nenechte se odradit. Neztrácejte svůj život lehkovážně.“

Úspěch? Jak se to vezme

Ti kdo se rozhodli zaútočit, měli před sebou mimořádně těžký úkol. Narazit do vojenského plavidla, které se bránilo palbou z protiletadlových zbraní a nečekaně měnilo kurz, vyžadovalo koncentraci a zkušenosti. Ani jedno však piloti kamikaze neměli. V boji zemřelo na 4 000 sebevražedných pilotů, kteří dokázali ale potopit pouze 34 plavidel, mezi kterými nebyla žádná bitevní loď. I když kamikaze svůj útok provedl úspěšně, ke zničení plavidla to většinou nevedlo.

Pouze 8 procent lodí zasažených kamikaze se potopilo. Představy a plány japonského velení byly samozřejmě úplně někde jinde, nicméně neodpovídaly realitě. Celý koncept sebevražedných pilotů bylo jen trestuhodným a cynickým mrháním životy mladých Japonců. Nejsmutnější na tom je, že mnoho z nich bylo k tomuto šílenému způsobu boje donuceno.

Zdroj: apnews.com, warhistoryonline.com, todayinfoabout.com

KAM DÁL: Nacistům vzdorovaly statečné členky odboje, které přes svůj věk dokázaly Němcům pořádně zatopit.