Korunovace Žofie Bavorské byla okázalá, nechybělo zlato, důstojnost, ani hostina. Královna ale musela trpět zimou
Být tak princeznou nebo dokonce královnou! Která žena si alespoň jednou v životě nepředstavovala, jak by to bylo krásné. Jenomže ono to v minulosti rozhodně tak nádherné, jak si představujeme, být nemuselo. Příkladem může být královna Žofie, která si svůj úděl asi příliš nepochvalovala. A začalo to už korunovací.
Žofie Bavorská se narodila v roce 1376 v Mnichově mnichovsko-bavorskému vévodovi Janu II. Bavorskému a jeho ženě Kateřině Gorické. Nešlo o nijak zvlášť významný rod, tedy až do doby, kdy se do mladičké Žofie zamiloval sám král Václav IV. A protože se tehdy se svatbou žádné velké okolky nedělaly, zvlášť když mohlo jít o sňatek prospěšný, ovdovělý král brzy jednal s rodiči své budoucí ženy o sňatku, který by mohl zajistit legitimního následníka trůnu i mír ve státě. A tak se 2. května 1389 stala Žofie královou manželkou - ve třinácti letech. Svatba to byla velkolepá, vždyť trvala plných osm dní, jak se na královskou slávu patří.
Korunovace 11 let po svatbě
Oproti jiným příkladům, kdy došlo ke korunovaci královny mnohem dříve, byla Žofie korunována českou královnou v Praze až v roce 1400, tedy plných 11 let po svatbě. Obřad to byl sice honosný, ale nesrovnatelný se slávou, která v tehdejších dobách provázela korunovaci králů. Pro Žofii přišel ráno do její komnaty arcibiskup a následoval slavnostní průvod z Hradu do chrámu svatého Víta.
Velkolepý průvod
Jen si to představme. Korunovační průvod, plný vzácných hostů, doprovází svoji paní ke korunovaci... Přední řady průvodu patřily konšelům Starého Města pražského, kteří byli pro tuto příležitost oblečeni všichni do stejné barvy, v rukavicích a se stříbrnými žezly. Za nimi již měl kráčet samotný Václav IV. (něktré zdroje se ale o králi v průvodu nezmiňují a vyvstává tak otázka, zda byl vůbec přítomen) a další významní příbuzní, dále zástupci církví, následováni Žofií, která kráčela pod nebesy, nesenými zemskými pány. Mladá žena ke korunovaci přicházela bez pokrývky hlavy, kterou jí zdobil jen perlový věnec. Její oděv připomínal kněžské roucho a obuta byla jen do sandálů. Za připomínku v této souvislosti stojí, že se korunovace odehrávala 15. března! Žádné velké teplo se tedy čekat nedá. Zdá se, že královna musela trpět zimou a snad si i mohla přát, aby byl obřad o něco kratší. Průvod potom uzavírali urození páni, nesoucí odznaky královské moci.
Ke korunovaci s doprovodem
K samotné korunovaci pak Žofie nešla sama. Doprovod jí dělala abatyše kláštera svatého Jiří na Pražském hradě a švagrová, vdova po Janu Zhořeleckém, vévodkyně Richardis. Potom Žofie usedla na trůn před oltář svatého Víta. Jaké mohly být v tu chvíli myšlenky ženy, která se měla oficiálně stát královnou? Vznešené, plné obav nebo ji třeba trápily obyčejné myšlenky, aby něco nepokazila, nezapomněla na některou součást ceremoniálu - zkrátka aby dostála své dnešní roli co nejdůstojněji?
Tíha královské koruny
Na přemýšlení měla Žofie dost času při kázání, v němž Jan z Mýta vysvětlil přítomným hostům původ a význam královských insignií, a potom již došlo na samotný akt korunovace. Toho se chopil arcibiskup Olbram. Zazněla věta, která oznamovala, že “Nejjasnější kněžna a paní Žofie, dcera bavorského vévody Jana, zákonná manželka nejneporazitelnějšího knížete a pána pana Václava, římského a českého krále, byla korunována na Pražském hradě před oltářem svatého Víta,” královna byla pomazána a arcibiskup ji na hlavu posadil zlatou korunu. A tak Žofie poprvé zažila skutečnou tíhu královské koruny, která byla podle všech dochovaných zpráv skutečně velmi těžká. A to dokonce natolik, že ji v průběhu dalšího obřadu museli pro jistotu přidržovat dva muži. Na konci mše královna přijímala Tělo Páně pod obojí způsobou.
Po obřadu hostina
Po dlouhých obřadech přišel čas - na co jiného, než na hostinu. V záznamech o jejím průběhu se píše, že se hosté dobře najedli a napili. To se ostatně dá od tak slavnostní královské hostiny očekávat.
Výběr hostů byl přísný
Stejně jako dnes, projevovala se i v minulosti při takovýchto příležitostech více než jindy přátelství i nevraživost. A tak zatímco byl na korunovaci mladé královny Žofie pozván uherský král Zikmund, moravský markrabě Jošt, norimberský purkrabí Jan III. z rodu Hohenzollernského nebo vyšehradský probošt Václav Králík z Buřenic, někteří jiní chyběli, jako například markrabě Prokop, který byl právě ve sporu s přítomným Zikmundem. A protože král je přece jen důležitější host než markrabě a protože bylo potřeba předejít případným problémům, nemohli být na místě oba najednou. Stejně to bylo i v mnoha dalších případech, včetně některých příbuzných samotné královny.
Manželské hádky
Královský život Žofie potom nebyl nijak příliš jednoduchý. Podle historických pramenů docházelo mezi ní a králem k poměrně častým neshodám, vyvolaným královou nedůvěřivou a žárlivou povahou. O tom, jestli měl k takovému podezírání důvod, by mohla vyprávět jen sama Žofie. Každopádně víme, že díky své povaze a radosti ze zábavy byla častým terčem pomluv. Mnozí jí také vyčítali její otevřenou podporu Janu Husovi.
Těžký život královny
Na jednu mladou královninu duši toho muselo být opravdu hodně. Po smrti svého muže, krále Václava IV., musela na několik měsíců převzít celou tíhu vlády až do doby, kdy se trůnu ujal král Zikmund. V roce 1422 přesídlila do dnešní Bratislavy. Její majetek postupně získali husité, sám Zikmund dlužil Žofii nakonec až třicet tisíc zlatých místo toho, aby ji, jak byla jeho povinnost a jak mu velel slib, zabezpečil. Chudá Žofie ke konci svého života prakticky živořila, podle některých pramenů prodávala své oblečení, dlužila i dvořanům. Jiné zdroje ale toto tragické hodnocení částečně mírní.
Královna Žofie zemřela 4. listopadu roku 1428 a oproti svému přání být pochována v Bavorsku ji uložili do bratislavské kaple.
Ještě se zdá být život královny tak idylický jako v pohádkách?
