Nebezpečné filmy, které chtěli komunisté vymazat. Věra Chytilová měla cenzory na háku
Soudruzi se jich báli jako čert kříže. Co kdyby se lid dozvěděl pravdu o zlém kapitalismu a dokonalém socialismu! Velká část tvůrců se snažila své kritické názory na tehdejší poměry dokonale schovat do metafor a podprahových významů. Na první pohled obyčejný lidový příběh Zdeňka Podskalského s názvem Bílá paní byl ve skutečnosti otevřenou kritikou tehdejšího hospodářství. Které filmy „bedlivému oku“ cenzora neunikly?
Komunistická cenzura si nemohla nevšimnout do očí bijící satiry a populární snímek se za doby normalizace ocitl v nemilosti. U ostatních snímků se scenáristi a režiséři ani nesnažili svoje kritické názory schovávat, ale naopak se s odvahou pustili do nekompromisního znázornění pravdy. Které filmy tak byly pro režim ty vůbec nejvíce nebezpečné?
Kladivo na čarodějnice
Otakar Vávra v roce 1969 natočil jeden z nejlepších snímků československé kinematografie. Kladivo na čarodějnice však bylo postupně staženo z distribuce a hrálo se pouze ve filmových klubech a nikdy pro širší masu diváků. V televizi se tento snímek objevil až po revoluci.
Film vznikl podle stejnojmenné knihy Václava Kaplického. Nejvýznamnější osobnost československého filmu, Otakar Vávra, se zde pustila do analogie mezi čarodějnickými procesy v 17. století a politickými soudy z 50. let. Sám Vávra se přiznal, že o této látce začal uvažovat po procesu s Rudolfem Slánským, když slyšel jeho zlomený, umučený hlas, který se přiznává k něčemu, co nikdy neudělal. Režimu chvíli trvalo, než tento umělecký záměr rozklíčoval, ale nakonec se Vávrův snímek ocitl v trezoru.
Všichni dobří rodáci
Nádherně pojednané neštěstí jedné malé jihomoravské vesnice dodnes patří k tomu nejlepšímu, co v československém filmu vzniklo. Režisér Vojtěch Jasný a kameraman Jaroslav Kučera vytvořili nádherné dílo se smutným obsahem, které nijak nešetřilo tehdejší režim. Vývoj poválečných časů a přechod ke komunistickému hospodářství vidíme skrze osudy několika obyvatel malé vesnice, jejichž život se radikálně mění, a to rozhodně ne k lepšímu.
Svoboda mizí, láska k půdě je nenahraditelná a nová ideologie je jen převlečená chamtivost neschopných jedinců. Až metafyzické dílo Vojtěcha Jasného získalo cenu za režii na prestižním filmovém festivalu v Cannes v roce 1968. Za odměnu byl režimem snímek zakázán. Vojtěch Jasný nakonec zvolil exil. Věděl, že po násilné okupaci v srpnu roku 1968 mu v Československu pšenka nepokvete.
Ucho
Dalším velikánem, který se rozhodl otevřeně kritizovat tehdejší režim, byl Karel Kachyňa. Když v roce 1970 natočil snímek Ucho, kde vedle sebe excelují Radoslav Brzobohatý a Jiřina Bohdalová, téměř ihned po dokončení se film ocitl hluboko na dně trezoru s filmy. Odvaha, s kterou se v roce 1970 Kachyňa pustil do látky Jana Procházky, je obdivuhodná.
Strach panující mezi mocenskou špičkou totalitního režimu je vyobrazen na pozadí malého rodinného dramatu. Název Ucho pochopitelně odkazuje k faktu, že i ten nejmocnější komunista byl pod dohledem odposlechů, které znemožňovaly svobodný život, i když se člověk pohyboval mezi politickou elitou. Film se nikdy nedostal do distribuce. Teprve o třicet let později byl nominován na Zlatou palmu v Cannes. Karel Kachyňa překvapivě nadále natáčel bez omezení, ale tomuto dílu nelze upřít obrovskou odvahu.
Skřivánci na niti
Cenzura tehdy argumentovala tak, že kdyby se jednalo o hodnocení filmového kritika, tvůrci by skákali radostí. Adaptace knihy Bohumila Hrabala jeho dvorním filmařem Jiřím Menzelem údajně až moc autenticky vystihovala dobu padesátých let.
Inteligence se kvůli nepřízni nového režimu ocitá v kladenských ocelárnách a jejich filmové zobrazení s notnou dávkou Hrabalovy romantiky s tragickým přesahem se tehdejšímu režimu vůbec nehodilo do normalizační propagandy.
Snímek tak skončil v trezoru, obnovené premiéry se dočkal až v roce 1990. Vedle sebe zde excelují Rudolf Hrušínský, Vlastimil Brodský a Václav Neckář.
Ta, které se báli
Do speciální kategorie československé kinematografie bezesporu patří režisérka Věra Chytilová. Ta ve svých filmech nešetřila originalitou a metaforami, které jasně a kriticky útočí na tehdejší socialistické poměry. Ať už jde o lyrický filmový experiment Sedmikrásky, či nekompromisní portrét rozestavěného sídliště s názvem Panelstory, Chytilová se vždy dokázala dostat se svými díly k divákům.
Byť se také potýkala s cenzorskými zákazy, dokázala si vždy prosadit svoje, případně dokonale schovat významy, které tehdejší cenzoři neprohlédli. Dokonalých československých filmů, které nakonec skončily v trezoru, je mnohem víc. Jen pro připomenutí. Spalovač mrtvol Juraje Herze, Žert Jaromíra Jireše, Farářův konec Evalda Schorma či O slavnostech a hostech Jana Němce.
Zdroje: redakce, nafilmu.cz, ceskatelevize.cz, rozhlas.cz
KAM DÁL: Výchova nových kádrů: Komunistický Pionýr valil dětem klíny do hlavy podobně jako Hitlerjugend.
