Nechutné! Flatulista hrál na konečník a panovníci i chudí se mohli potrhat smíchy

Považujete některé kulturní směry současnosti za nepříliš hodné toho názvu? Možná je to pravda, ale měli bychom si přiznat, že nejde jen o záležitost současných generací. S podivnou zábavou, která se líbila chudým vrstvám, ale i samotným panovníkům, bychom se setkali už v dávné minulosti. Jak jinak bychom si měli vysvětlit roli flatulisty? 

Základem byly dobré svěrače

Kdo to byl flatulista? Jednoduše řečeno člověk (zápisky se zmiňují výhradně o mužích), který  dokázal tak účinně a umně ovládat svoje svěrače, že zvládl „zpívat“ pomocí střevních plynů. Tento princip je velmi složité popsat tak, aby nikoho nepohoršil, nicméně v takovéto zkratce je to pravděpodobně pochopitelné. Upřímně řečeno, dodnes se mnozí z nás celkem dobře pobaví nad trapností scénky, kdy se někomu nepodaří udržet větry tam, kde by měly zůstat. Proč bychom se tedy měli divit našim předkům, kteří z toho udělali typ zábavy a nazývali to uměním? 

Prdící muž z Marseille

Mezi flatulisty byli dokonce i mistři svého oboru, z nichž jedním z nejznámějších byl Le Pétomane, vlastním jménem Joseph Pujol. Ten byl proslulý svojí schopností ovládat vlastní útroby tak dokonale, že z jeho konečníku vycházely dokonce celé široké soubory tónů. Je třeba podotknout, že se přitom po místnosti pravděpodobně nešířil až takový zápach, jaký bychom u takového výkonu čekali, protože Pujol dokázal doslova prohnat vzduch svými střevy během chvíle. Nešlo tedy čistě o zbytkový produkt trávení. 

Chce to zvláštní tělo

O své zvláštní schopnosti věděl Pujol, narozený v roce 1857 v Marseille, už od dětství, kdy při potápění zjistil, že dokáže vodu z úst posunout v těle až na konec trávicí soustavy bez velkých problémů a velmi rychle. Totéž se brzy naučil i se vzduchem, a tak už na vojně mohl bavit svoje kolegy doslova uměleckými výkony. Jeden úspěch střídal druhý, lidé se bavili a nevěřili svým očím ani uším. Proto se tehdy třicetiletý muž v roce 1887 rozhodl vystoupit před skutečným publikem na jevišti. Úspěch byl ještě větší, než si mohl přát, a tak se brzy stěhoval přímo do hlavního města Francie, do Paříže. 

Jak dělá kravička? 

Co svým divákům mohl takový umělec předvést? Na svoje útroby, respektive na samý jejich konec, dokázal zahrát třeba tak známé a oblíbené skladby, jako je O Sole Mio, předváděl zvuk bouřky nebo rány z děla. Jak se ale říká, všeho do času – a tak se jeho umění postupně proměňovalo, Pujol se z centra Paříže vydal na jakési turné po Francii a svoje vystoupení přece jen trochu zjemňoval. Pro děti měl například připravené veršované vyprávění o zvířátkách, jejichž zvuky vydával konečníkem. Tak se celkem úspěšně živil až do začátku druhé světové války, kdy se raději vrátil ke svému původnímu řemeslu a zakotvil v pekárně ve svém rodném městě. To už mu bylo přes osmdesát let, přesto se dožil konce nacistického běsnění, kdy zemřel jen pár měsíců po válce, v srpnu roku 1945. 

Evropané i Asiaté jsou na tom stejně

I když je Joseph Pujol jedním z nejznámějších a také posledních profesionálních flatulistů, které svět nosil, je toto „umělecké odvětví“ zmiňováno již v dávných záznamech. Takoví lidé bavili císaře i krále, ale i prostý lid nejen v Evropě. Zápisky hovoří o podobných produkcích také v Japonsku a dalších asijských státech. Je tedy zřejmé, že se podobná zábava líbila lidem prakticky po celém světě. 

Zdroje: en.wikipedia, straightdope.com, ljhelms.com

KAM DÁL: Měla čtyři nohy, dvě pánve, dvě dělohy: Myrtle Corbin i přesto porodila pět dětí a dožila se vysokého věku.