Nejnenáviděnější stavba Prahy. Socialistické Kongresové centrum skrývá několik nečekaných pokladů

Stavba, jejíž pověst je spojena hlavně s obdobím socialismu, je největším kongresovým domem v České republice. Megalomanský projekt ležící na hraně Nuselského údolí a Pankrácké pláně je nepřehlédnutelný, ale zároveň z jeho nitra můžete vidět nádherné panoramatické pohledy na Prahu. Čím je tato stavba tak rozporuplná a zároveň obdivuhodná? 

Celostátní význam

V roce 1975 se rozhodla vláda pustit do velkolepého projektu budovy, která bude sloužit hned několika různým účelům. Neskromná budova měla přesáhnout celonárodní význam. Úkol to nebyl jednoduchý, protože úkolem bylo uskutečnit pět specifických stavebních úprav. Úprava předmostí Pankrác, hlavní budova se vším vybavením a příslušenstvím, dopravní řešení, podzemní vedení a převaděč plynu. 

Na první pohled nic složitého, ale v souvislosti s monumentální stavbou se jednalo o opravdu drahý a komplikovaný úkol. Administrativní úkoly byly schváleny a stavba mohla začít. 

Otevření s Husákem

Politická ideologie zcela překrývá fakt, že se z architektonického hlediska nejedná o žádný socialistický realismus, ale o velmi propracovaný neofunkcionalistický projekt realizovaný týmem skvělých architektů. Těmi byli Jaroslav Mayer, Vladimír Ustohal, Antonín Vaněk a Josef Karlík. 

Stavba probíhala velmi rychle a Palác kultury byl dokončen v roce 1981. Právě 2. dubna zmíněného roku se uskutečnilo slavnostní otevření, kterého se zúčastnil i prezident Gustav Husák. Odstartoval tak éru, kdy se zde scházely špičky komunistické strany. Odtud také plyne neoblíbenost stavby, která i přes negativní minulost a gigantickou velikost dodnes slouží výjimečným kongresovým akcím.

V prosinci roku 1989 zde proběhla jednání o polistopadovém uspořádání budoucí vlády Československa. Mohutný symbol komunismu však nevyprchal ani po sametové revoluci.

Právě komunistická ideologie však celé stavbě v očích veřejnosti přispěla k negativnímu vnímání, které zastínilo unikátní architektonické hodnoty jak vnější, tak ty v interiérech. 

Dechberoucí čísla

O tom, že je budova Kongresového centra monumentální, svědčí dechberoucí čísla. Pod střechou stavby, kterou viděl každý, kdo kdy přejížděl Nuselský most, se skrývá neuvěřitelná technologická síť a několik kongresových sálů s výzdobou od těch nejlepších umělců své doby. Největší kongresové centrum v České republice je schopné pojmout až 9 300 osob a největší ze 70 sálů má kapacitu 2 764 lidí.

Kdybyste rozvinuli trubky vzduchotechniky, tak dosáhnete až sta kilometrů a v interiéru najdete gigantickou strojovnu vzduchotechniky a plynovou kotelnu, která je schopná výkonu 24 megawattů, stejně jako Empire State Building v New Yorku.

Z Paláce kultury se v roce 1995 stalo Kongresové centrum a začala jeho nová kapitola. Ozývaly se hlasy volající po jeho demolici, ale ta se nikdy neuskutečnila.

Naopak mezi lety 1998 až 2000 proběhla generální rekonstrukce přesahující částku dvou miliard korun. Pravděpodobně nejpamátnější setkání Kongresové centrum hostilo v roce 2000, kdy se zde odehrálo zasedání 55. mezinárodního měnového fondu a Světové banky.

V roce 2014 odkoupil český stát 55 % Kongresového centra Praha (KCP) a stal se tak jeho většinovým vlastníkem. Díky tomu se budova zbavila dluhu z nákladné rekonstrukce.

Novou krev by do poněkud mrtvého prostoru kolem neoblíbeného pražského monumentu mohla přinést plánovaná dostavba. Vyhlášenou architektonickou soutěž zvítězila španělská kancelář OCA. Praha se tak rozhodla konkurovat Vídni, Berlínu nebo Paříži. 

Ať už říkáte gigantické budově v lukrativním prostředí Kongresové centrum, Palác kultury, Pakul nebo Lidojem, tak budova nabízí hned několik unikátních detailů, které jsou často nespravedlivě přehlíženy. Z technického hlediska se jedná o zcela výjimečnou stavbu. Hlavní sál se se svojí akustikou řadí mezi ty vůbec nejlepší na světě a výhled z horních pater směrem na Pražský hrad je nenapodobitelný.

Zdroj: Kongresové centrum, Adam Gebrian: Překvapivé stavby

KAM DÁL: Zbořený socialistický monument: Luxusní hotel pro komunistické papaláše zdemoloval nejbohatší Čech