Nejsledovanější soud. Bylo připraveno dvanáct oprátek. Dvě zůstaly prázdné
Norimberský soudní tribunál se měl vypořádat s hrůzami II. světové války. Vynesl 1. října 1946 dvanáct rozsudků smrti, uložil tři doživotní tresty a pět strůjců nacistických zvěrstev odsoudil k dlouholetým trestům vězení. Trestu smrti se vyhnuli dva odsouzení – Hermann Wilhelm Göring, který spáchal sebevraždu den před popravou, a Martin Bormann, který byl souzen v nepřítomnosti. Později se zjistilo, že již dávno nežil. Zemřel při pokusu o útěk z okupovaného Berlína již v květnu 1945.
O nacistických zločinech se mluvilo již během války a postupně osvobozená území zvěrstva prokázala. A bylo to ještě horší, než si kdo do té doby dokázal představit. Němci se snažili své činy zakrýt, některé koncentrační tábory se pokoušeli srovnat se zemí, tisíce lidí bylo donuceno se vydat na stokilometrové pochody smrti. Osvobození koncentračních táborů Osvětim, Auschwitz-Birkenau, Buchenwald, Dachau, Ravensbrück a Terezín přineslo nezvratné důkazy o zvěrstvech na Židech a dalších skupinách obyvatel. Adolf Hitler se odpovědnosti vyhnul vpravením kulky do hlavy. Heinrich Himmler rozkousl po zajetí kapsli s jedem. Zůstali však mnozí další, které bylo nutno potrestat.
Stalin navrhoval popravu 50 až 100 tisíc německých štábních důstojníků
Britská vláda se zabývala myšlenkou, jak potrestat zajaté vedoucí nacistické funkcionáře již od roku 1942. Winston Churchill zprvu prosazoval, aby tyto osoby byly bez soudu zastřeleny. Svůj názor změnil až na nátlak USA. Na konferenci v Teheránu v roce 1943 Stalin navrhl popravu až sta tisíc německých důstojníků. Proti tomu byl především Churchill. Odmítal „chladnokrevnou popravu vojáků bojujících za svou vlast“. Naproti tomu s potrestáním strůjců válečných zločinů souhlasil. Nakonec to byl americký ministr války Henry L. Stimson, který přišel s myšlenkou „Soudu evropských válečných zločinců“. Po mnoha konzultacích o tom, jakou podobu bude soud mít, byl stanoven jeho začátek na 20. listopadu 1945.
Pojem genocida přinesl polský židovský právník Rafael Lemkin
Aby bylo možno nacisty za zločiny na židech (a dalších skupinách obyvatel) soudit, bylo nutno tyto zločiny pojmenovat. O to se zasloužil polský právník židovského původu Rafael Lemkin. Byl to on, který vytvořil slovní novotvar genocida (z řeckého génos – rasa a latinského cidium – zabít). A zároveň jej definoval jako zničení národa nebo etnické skupiny. Lemkinova idea genocidy jako zločinu proti mezinárodnímu právu byla přijata mezinárodní komunitou a byla použita jako jeden z právních podkladů norimberského procesu (obvinění specifikovaná 3. bodem obžaloby, že obvinění „spáchali úmyslnou a systematickou genocidu – zejména vyhlazení rasových a národnostních skupin“). Sám Lemkin potom během procesu působil jako poradce amerického žalobce Roberta H. Jacksona.
Norimberský proces se stal základem práva, které může dohnat i Putina
Význam tohoto procesu spočívá především v tom, že dnes najdeme v mezinárodním veřejném právu i přímou trestní zodpovědnost jednotlivce. To do té doby nebylo. I když cesta k tomu i v Norimberku nebyla zdaleka jednoduchá. I když americký žalobce Jackson řekl, že „čtyři velké národy, nadšené vítězstvím a zraněné bolestí, zdržely ruku pomsty a dobrovolně své zajatce předali rozsudku práva, je jednou z největších poct, které kdy moc poskytla rozumu,“ faktické nalezení spravedlnosti nebylo zdaleka tak jednoduché. Odhlédneme-li od různých pohledů a cílů všech čtyř mocností, bylo třeba vyřešit řadu procesních problémů. To se však nakonec zdařilo a byly položeny základy mezinárodního práva, které může postihovat válečné zločiny i zločiny proti lidskosti. Bez tohoto procesu by možná dnes nebyl ani Mezinárodní trestní soud v Haagu. Ten například vydal i zatykač na ruského prezidenta Putina.
Československý vyslanec v Norimberku otázky Mnichovské dohody neprosadil
Čtyři vítězné mocnosti se již během dojednávání „Dohody o Mezinárodním vojenském tribunálu“ shodli, že není žádoucí, aby soudu předsedaly, případně přímo do procesu zasahovaly jiné národy. Své rozhodnutí zdůvodňovaly tvrzením o technické a jazykové nezvládnutelnosti takového procesu, nehledě na to, že by se přelíčení mohlo časově prodloužit. Žádnému dalšímu národu tak nebylo dopřáno, aby v procesu zastával roli žalobce či soudce. Přesto však jednotlivé země mohly mít u tribunálu své vyslance. Za Československo jím byl významný právník – plukovník JUDr. Bohuslav Ečer. Ačkoliv byl i v komisi pro přípravu procesu, ani jemu se nepodařilo prosadit, aby se v procesu řešily i zločiny způsobené jako důsledek Mnichovské dohody. Bylo to zřejmě způsobeno gentlemanskou dohodou čtyř mocností, že se v Norimberku nebudou řešit okolnosti Mnichovské dohody (podepsané i Francií a Anglií) a zároveň se taktně pomlčí o důsledcích paktu Ribbentrop – Molotov (spojenecká smlouva mezi SSSR a třetí říší o spojenectví).
Zdroje: diplomaticka-akademie.cz, multimediaexpo.cz, diplomová práce Kamily Ulrichové, idnes.cz
KAM DÁL: Operace KFC. Jak schovat korunovační klenoty
