Poslední slova panovníků i vrahů před smrtí: Vážné vzkazy i vtipná prohlášení. Přemýšleli jste, co řeknete vy?
Také už jste o tom přemýšleli? Jaká asi budou poslední slova, která pronesete před tím, než naposledy vydechnete? Je těžké na to vůbec pomyslet, ale někteří z nás se na tu chvíli připravují dlouho dopředu ve snaze, aby to poslední, co řeknou, mělo “hlavu a patu”, aby to pokud možno vešlo alespoň do rodinných dějin. Jak na tom jsou slavní?
Není žádným tajemstvím, že smrt čeká na každého z nás. Někoho zastihne v autě, jiného v nemocnici a ty nejšťastnější doma v kruhu milující rodiny. Ať tak či onak, jednou ten okamžik zkrátka přijde a my s tím musíme počítat. Jsou ale lidé, kteří jsou ještě dál a nejen že jsou se svým koncem smířeni, ale dokonce si připravují svoje poslední slova. Je vůbec možné, aby se nakonec všechno podařilo tak, jak si představujeme? Asi těžko, ale jak se říká: kdo je připraven, není překvapen. Jen jestli to platí i v tomto případě.
Císařpán si přál vzbudit brzy ráno
Netušíme, jestli si svoje poslední chvíle dopodrobna plánoval například puntičkářský císař František Josef I., známý svojí až neskutečnou disciplínou, pílí a pracovitostí. Vzhledem k jeho povaze bychom o tom mohli alespoň uvažovat. A tak není pravděpodobné, že by si představoval, že se se světem rozloučí právě tak, jak se stalo. Když nadešel jeho poslední den, byl sice unaven a jeho tělo ovládala horečka, on sám si ale rozhodně nehodlal dopřát velký odpočinek. Jak jen mohl, pracoval stejně jako jakýkoliv jiný den. Pak ale přišla chvíle, kdy jej přemohl spánek a jeho poddaní mu pomohli na lůžko. Ještě než jej ovládl sen, z něhož se už neprobudil, požádal komorníka, aby jej vzbudil v půl čtvrté ráno. To se už ale nepodařilo.
Král Slunce byl připraven
František Josef I. tedy nepočítal s tím, že slova, která právě pronesl, vejdou do dějin jako jeho poslední. Jinak to měl určitě francouzský král Ludvík XIV., známý jako král Slunce. Ten se na svoji smrt připravoval postupně, dokonce už šest dní před posledním vydechnutím vydal instrukce, že má být po jeho smrti srdce vystaveno ve vitríně srdcí v pařížském kostele svatých Pavla a Ludvíka, vydal příkazy ohledně dalšího budoucího krále Ludvíka XV., pro kterého chtěl tu nejlepší péči. Tou dobou už jej ale trápily celodenní bolesti nohy, způsobené gangrénou, jejíž vinou mu odumírala a zčernala levá noha. Ještě než 1. září roku 1715 vydechl naposledy, stačil se zapsat do dějin povzdechem: „Snad Bůh nezapomněl, co všechno jsem pro něj udělal.“ Poté se několikrát zhluboka rychle nadechl a odešel z tohoto světa.
Chtěl odejít bez dluhů
To Sókrates (vraťme se na chvíli ještě hlouběji do dějin) měl o okamžiku svého skonu jasno, odcházel totiž vlastní rukou, i když nedobrovolně. Příčinou bylo jeho odsouzení za zločiny, které podle tehdejších mužů, vládnoucím Athénám, podrývaly jejich autoritu, kazily mládež a vůbec se stavěly proti řádu věcí tehdejší společnosti. Výpověď o soudu s tehdejším učencem nepřináší on sám, ale jeho žák Platón v díle Obrana Sókratova. Jak ale víme, jeho snaha o očištění vlastního jména se nezdařila a filozof byl odsouzen k smrti otravou bolehlavem. Ještě než rozsudek sám vykonal, nezapomněl se vyrovnat se svým posledním závazkem větou: „Crito, dlužím Asklépiovi kohouta. Nezapomeň za mne zaplatit dluh.“ Nato vypil nápoj, který mu soud určil, a jeho žákům nezbylo nic jiného než se se svým učitelem v tichosti rozloučit.
Omluva na poslední chvíli
Stejně jako Sókrates byla k smrti odsouzena také francouzská královna Marie Antoinetta, o níž se traduje, že ze dne na den po vynesení rozsudku docela zešedivěla. I když o tom odborníci pochybují nebo takovou možnost zcela vylučují, jde o obecně rozšířenou zkazku. Jisté ale prý je, že když po vystoupání na popraviště omylem šlápla katovi na nohu, ještě se mu před svojí smrtí zdvořile omluvila: „Promiňte, pane, nebylo to schválně.“ Tentýž muž ji během několika následujících vteřin připravil o hlavu.
Vtipný vrah Appel
Byli ale i tací, kteří se dokázali smrti postavit nejen statečně, ale dokonce i s humorem. Jedním takovým byl podle výpovědi svědků George Appel, k smrti na elektrickém křesle odsouzený vrah policisty, který si už po upevnění ke smrtícímu nástroji posteskl: „Zatraceně, dneska asi zrovna elektřina nevypadne, že?“
Jsou poslední slova důležitá? Pro někoho ano, pro jiného ne. Je ale pravdou, že poslední slova, která uslyšíme z úst milované osoby, si s sebou neseme po celý zbytek života, i kdyby to byla třeba jen zdánlivá malichernost. A v případě panovníků šlo mnohdy o osud celého národa…
Zdroj: wikipedie, Prima, akropolis
KAM DÁL: Cestovatelé v čase: O výletech do budoucnosti mají přesvědčivé důkazy.
