Rudé právo v každé rodině. Propagandistický deník lidé využívali jako obal na svačinu
Za minulého režimu se jednalo o deník s nejvyšším nákladem a komunistická propaganda tak i díky tomu změnila sdělovací prostředky v prodlouženou ruku vlastní ideologie. I dnes sledujeme, jak křehká je moc veřejnoprávních médií a jak důležitou roli hrají v politických bitvách o potenciální voliče a veřejné mínění. Rudé právo je v československém kontextu symbolickým a odstrašujícím příkladem.
„Den tisku, rozhlasu a televize“ slavil komunistický režim 21. září na počest prvního čísla propagandistického deníku Rudé právo, které vyšlo v roce 1920. V reakci na rozkol sociální demokracie a komunistů tak byla napsána první kapitola dlouhé historie sdělovacího prostředku, který hlavně po druhé světové válce zásadně ovlivnil veřejné mínění v Československu.
Rudé právo na svačiny
V období od roku 1948 do 1989 se jednalo o nejmasivněji tištěné noviny. Denní náklady, především za normalizace v sedmdesátých letech, přesahovaly dva miliony kusů, aby se dostaly v podstatě do každé rodiny. Povinně musel být občanem deník odebírán na pracovišti a svým velkým formátem A2 se od počátku snažil lišit od ostatních novin.
Právě z tohoto důvodu se Rudé právo paradoxně hojně využívalo k balení svačin, ale i jiných předmětů. Rostoucí číslo nákladu tak automaticky neznamenalo vyšší čtenost, jak poznamenává historik z Ústavu pro studium totalitních režimů Petr Blažek.
„Rudé právo bylo čteno ve skutečnosti poměrně malým počtem odběratelů. Někteří historici vnímají články jako realitu, ale to je podle mě absolutní nesmysl. Byly to noviny, které četli straničtí ideologové. Nejčtenější byla vždy zadní strana, kde byl sport. Ostatní články se četly pouze v případě, kdy došlo k nějaké krizi, jako byl rok 1956 nebo 1968,“ domnívá se Blažek.
Jediný zdroj signatářů
Ještě v padesátých letech se Rudé právo tisklo v nákladech pohybujících se kolem 50 tisíc. Ideologická masáž v milionech přišla až s dobou normalizace, která měla za úkol zcela popřít svobodomyslná šedesátá léta. Paradoxní situace však přichází v souvislosti s tzv. Antichartou.
Na stránkách deníku se totiž několik dní po osudném setkání umělců v Národním divadle 28. ledna 1977 objevují jména signatářů ponižujícího provolání Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru. Tehdy se bezesporu Rudé právo četlo ve velkém. Lidé hledali jména známých osobností, které připojily svůj podpis pod dokument, jenž je dnes fyzicky nedohledatelný.
Rudé právo tak v normalizačních časech splnilo účel propagandy, ale zároveň se stalo materiálem pro badatele a historiky. Kromě fotografií a televizních záběrů z Národního divadla a Divadla hudby nejsou dochovány žádné jiné důkazy, které by potvrdily, nebo vyvrátily, že dotyčná osoba tzv. Antichartu podepsala.
Nevěrohodný zdroj komunistického deníku tak pro mnohé funguje jako slušné alibi k vlastnímu morálnímu prohřešku. Zda lze Rudé právo vnímat jako pravdivý pramen informací, je jen těžko vyřešitelná otázka.
Rudá pryč
Až s revolucí zmizela z Rudého práva komunistická propaganda. Prvním a posledním polistopadový šéfredaktorem byl Zdeněk Porybný. Ten za minulého režimu působil jako zpravodaj ve Washingtonu a podařilo se mu Rudé právo převzít do vlastnictví, založit vydavatelství a oddělit noviny od komunistické strany. Až v roce 1995 bylo z názvu vypuštěno slovo Rudé. Jeho roli převzaly komunistické Haló noviny, jež se už ke štěstí všech nikdy nedočkaly tak masivní pozornosti jako Rudé právo.
KAM DÁL: Kdo se k podpisu Anticharty postavil čelem? Těch, co litovali, bychom napočítali na prstech jedné ruky
