U dvora Jindřicha VIII. byly odporné podmínky. Sám panovník prchal z jednoho zámku do druhého. Tohle pravidlo si ale prosadit dokázal
O středověké hygieně dnes žádné velké iluze nemáme. Vši a blechy, nemocní nemytí šlechtici a pach maskovaný vonnými směsmi. Král Jindřich VIII. ale bojoval s ještě daleko šílenějšími podmínkami, než jaké bychom si uměli představit. Proč putoval od jednoho svého sídla ke druhému a co tam panstvo po sobě zanechalo sloužícím? A na čem skutečně trval?
Královský dvůr musel být tak krásný! To asi napadne většinu návštěvníků památek, procházejících pečlivě uklizenými a vyzdobenými komnatami výstavních hradů a zámků. Snad jen ta trochu zvláštní vůně, která některé prohlídky provází - trochu zatuchlé vlhkosti, zvlášť na jaře. Abychom si ale vychutnali tu pravou atmosféru třeba takového dvora anglického krále Jindřicha VIII., museli bychom přidat ještě hodně “vůní”, které bychom asi v takové nádheře nehledali. Jak se královi hosté i sloužící k nejhonosnějším sídlům monarchie chovali? Nechce se tomu ani věřit.
Co vyhánělo krále z jeho sídel?
Král Jindřich VIII. byl známý okázalými výjezdy po své zemi, při nichž postupně navštěvoval svoje majetky a v každém ze sídel několik dní pobyl, aby se ukázal mezi lidem nebo alespoň jeho vyššími vrstvami, i na místech, kde byl k vidění jen občas. Pravděpodobně nejznámější je jeho čtyřměsíční cesta, kterou podnikl v roce 1536 s dalšími sedmi stovkami poddaných. Jeho pobyty na každé z přibližně třiceti zastávek ale měly svoje limity. Většinou zde se svým doprovodem, čítajícím i několik set spolucestujících, pobyl jen několik dní a hned se zase vydal na další cestu. Proč? Byl snad tak zaměstnaný, musel spěchat, honily jej královské povinnosti? To pravděpodobně také, podle historiků ale měl takový spěch i další a pravděpodobně také nejdůležitější důvod - neskutečný zápach, který se během pár dnů linul ze zámeckých komnat.
Pach, výkaly, blechy a vši
O středověké hygieně a návycích nejen chudých vrstev obyvatelstva, ale i těch z nejvyšších kruhů, nemáme dnes už žádné velké iluze. Mohli bychom to svádět na neznalost důležitosti očisty těla pro naše zdraví, neexistenci splachovacích toalet a podobně. Jenomže to, co se dělo i v královských palácích, překračuje všechny meze představivosti. A také to tam podle toho vypadalo. Bohužel. Ačkoliv panstvo přijelo do uklizených, vyvětraných a služebnictvem pečlivě navoněných komnat, stačilo pár dnů, aby se všechno změnilo k nepoznání a první, co by snad další návštěvníky už zdaleka vítalo, byl nepříjemný a všudypřítomný lidský pach. Není divu, vždyť se hosté neštítili doslova ničeho.
Zahnívající zbytky jídel po celém zámku
Dámy v nádherných róbách, pod nimiž ovšem rejdily blechy, s upravenými parukami (plnými vší), ale i důstojní páni šlechtici podobně obdaření parazity všeho druhu - nikdo z nich se neostýchal vykonat svoji potřebu tam, kde právě stál. Na chodbě, na schodišti, dokonce i v komnatách. Všude tam bylo možné najít páchnoucí důkazy toho, že zde některý ze vzácných hostů pobýval. To ale ještě nebylo všechno. Všude se hromadily zbytky jídla, které panstvo nestihlo zkonzumovat, a vše se samozřejmě jak se patří kazilo - a páchlo. Stejně tak zapáchalo i několik dní nemyté nádobí, které si dvořané nechávali ve svých komnatách.
Neuvěřitelná koncentrace lidí, snažících se jakkoliv dostat do královy blízkosti a ideálně si získat jeho pozornost a náklonnost, nedovolovala sloužícím alespoň se pokusit o úklid, dokud byli hosté na místě. To všechno čekalo až na chvíli, kdy sílící zápach vyhnal panovníka a jeho doprovod na další cestu.
Král se snažil, ale marně
Ke cti samotnému Jindřichu VIII. je ale třeba připsat, že on sám v takovém prostředí pravděpodobně velmi trpěl, a tak se snažil nastavit alespoň základní pravidla chování jak pro služebnictvo, tak i pro dvořany a další hosty. Jeho boj byl ale marný a předem prohraný. Tak třeba červené kříže na zdech, obklopujících palácovou zahradu, měly zakazovat močení na oplocení. Místo toho se ale staly vítaným zpestřením a jakýmsi terčem, přímo vyzývajícím k soutěži, kdo se “lépe trefí”. Není divu, že to panovník po čase vzdal. Na jednom ale přece jen trval: aby alespoň příprava jídla probíhala v rámci možností hygienicky. Jak si to máme představit? Vydal například pokyn, že kuchaři nemají vařit nazí a mají nosit dostatečně čisté oblečení. Nazí špinaví kuchaři? Vlastně proč ne, v podmínkách, které tehdy u Jindřichova dvora panovaly, se snad ani není čemu divit…
Zdroj: A. Weirová, Jindřich VIII.: Král a jeho dvůr, history.com, en.wikipedia
KAM DÁL: Dům hrůzy opravdu existuje. Troufli byste si do něj vejít?
