V roce 1968 byla zrušena cenzura. Pak ale přijely tanky a všechno začalo nanovo
Pamatujete cenzuru, trezorové filmy nebo vtipy z kategorie O zlatou mříž? A můžeme dnes psát a říkat opravdu všechno to, co si skutečně myslíme, nebo je dobré dávat si pozor na pusu (a na klávesnici)? Zatímco jedni mají pocit, že dnes můžeme prakticky vše, jiní s obavami sledují postupné “utahování kohoutků”, včetně korekce vlastních myšlenek a slov - jen tak pro jistotu. Pro jistotu čeho? Že nebudou za svoje názory postiženi? A není právě tohle začátek cenzury?
Cenzura je stará snad skutečně jako lidstvo samo, nebo lépe řečeno jako politika sama. Jde, jak jistě víme, o menší či větší míru omezování předávání informací prostřednictvím sdělovacích prostředků, jako jsou noviny, dnes televize, rozhlas a další. Cenzurovat může buď stát, nebo ale i další menší instituce, které si nepřejí, aby lidé to či ono věděli, aby o tom snad dokonce přemýšleli. Může jít o snahu o udržení ideologie nebo zájmu vybraných skupin, ale i například vojenského tajemství - a v tomto případě jde většinou o zásah oprávněný. V těch nejhorších případech jsou potom lidé postihováni i za soukromé sdělování vlastních názorů. To všechno se v minulosti dělo. Můžeme dnes s jistotou a klidným svědomím ale hovořit jen o minulosti?
Ministerstvo informací
O tom, že byla v Československu po roce 1948 tvrdá cenzura, ani nikdo nepochybuje. Poté, co se moci ve státě ujali komunisté, zřídili ministerstvo informací a propagandy, které mělo na “správnost” informací, které se k lidem dostávaly, dohlížet. Ani to ale nestačilo, a tak byla zřízena ještě Hlavní správa tiskového dohledu - to kdyby si přece jen někdo dovolil “něco” napsat… Ale pozor, nešlo jen o kontrolu denního tisku - tímto orgánem procházely i knihy, hudební materiál nebo i dopisy, které se někdo rozhodl poslat do té nesprávné ciziny. Ani listovní tajemství už tajemstvím zkrátka nebylo. A tak, jako vždy, i tehdy se našli ochotní lidé, kteří cenzory “taktně upozornili” na případné přehlédnutí nějaké nepatřičnosti. Síť informátorů i v této oblasti byla bohužel poměrně hustá.
Přišlo uvolnění...
A pak přišly roky 1967 a 1968 a s nimi i uvolňování situace mimo jiné právě v cenzuře. Šlo přitom dokonce o změnu tehdy platného zákona 81/1966 Sb., o periodickém tisku a o ostatních hromadných informačních prostředcích. V jeho sedmnáctém paragrafu byla s platností od 26. června věta, že “Cenzura je nepřípustná”. Právně tedy bylo najednou všechno v pořádku a alespoň na určitou chvíli se zdálo, že i v praxi to tak bude fungovat.
Nic nepřijde náhodou
Kroky, které změně tohoto zákona předcházely, postupovaly už od začátku osmašedesátého roku. Například poslední lednový den proběhla v tehdejší Československé televizi schůze, jejíž účastníci požadovali uvedení trezorových filmů a další změny k uvolnění cenzury. O měsíc později se komunisté pracující v televizi sešli znovu, tentokrát už dokonce protestovali proti zásahům ústředního výboru do televizní tvorby. Svět se tehdy měnil, a tak právě Ústřední výbor KSČ jen o několik dnů později rozhodl o zastavení cenzury. Pro některé jeho členy to muselo být hodně těžko polknutelné sousto… Na televizních obrazovkách se začaly objevovat nové programy, jako například diskusní pořad Mezi námi, Kam spějeme? a další. Jak se později ukázalo, mělo jít jen o jepičí život takových programů. Třeba pořad Mezi námi byl naposledy vysílán den před vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa, tedy 20. srpna roku 1968. Přijely tanky a všechno bylo zase rázem jinak.
Pak přijely tanky
Po osudném dni začalo opět rychle přituhovat. Bývalé cenzurní orgány nahradil Úřad pro tisk a informace, který důsledně dbal na to, aby sami šéfredaktoři a hlavně vydavatelé dobře věděli a pamatovali si, co je vhodné a co už ne. Ti se potom samozřejmě obávali zaměstnat potenciálně nebezpečné novináře nebo spisovatele. A stát byl vlastně tak trochu z obliga. Začala doba autocenzury, kdy se sami vydavatelé chránili před případným problémem. Nehrozila sice poprava jako ve válečných letech, ale tehdejší moc si s odbojnými lidmi poradit uměla. Bez práce, případně s vězeňskou střechou nad hlavou pak ti, kteří snad chtěli psát pravdu, přemýšleli o tom, že jejich děti nemohou studovat a ani žena nesežene dobrou práci. Ostatní si pak už dali pozor.
Jak jsme na tom dnes?
Ještě že už nic takového dnes nemusíme snášet, můžeme si pochvalovat. Měli bychom se ale zamyslet, jak daleko k další cenzuře máme, kolik informací získáváme prostřednictvím médií, které vlastní vlivní muži politiky a ekonomiky. Můžeme věřit tomu, že obsah takových novin nebo televizních stanic vůbec, ale ani trochu neovlivňují? Určitě nejsou jejich redaktoři k majiteli toho kterého titulu zkrátka ve vlastním zájmu shovívavější? Cenzura má mnoho podob, a tak stále pamatujme na to, že byla v roce 1968 a potom také znovu v roce 1990 zrušena!
KAM DÁL: Zlatá devadesátá. Slavné i trapné kapely, kvůli kterým šíleli a omdlévali fanoušci
