Ve Sverdlovsku unikly při výrobě biologické zbraně do ovzduší spóry antraxu. Na 70 lidí zemřelo, viník ale potrestán nebyl

V roce 1979 se v tehdejším Sverdlovsku, dnešním Jekatěrinburgu, dělo něco, co se rozhodně stát nemělo. Problém tehdy nebyl “jen” v obětech na lidských životech, ale také - a pro tehdejší Sovětský svaz hlavně - v tom, že šlo o únik smrtelně nebezpečných spór z tajné vojenské laboratoře, v níž byly pod hlavičkou stejně přísně střeženého systému Biopreparat vyvíjeny biologické zbraně. To všechno se dělo i přesto, že stejně jako další státy, i Sovětský svaz o sedm let dříve podepsal mezinárodní úmluvu, která takovou činnost zakazovala. Kdyby se tedy na veřejnost dostaly pravdivé informace, znamenalo by to pro stát opravdu velký problém. A tak bylo potřeba zařídit vše tak, jak se slušelo. Tedy podle známého hesla: zapírat, zapírat a znovu zapírat… 

Lidská chyba stála desítky životů

Jak k incidentu došlo? Jako i k mnoha nebo snad dokonce většině jiných, tedy lidskou chybou. Produkce nebezpečného antraxu, tedy jeho spór, které se daly usušit a “distribuovat” na nepřátelské území ve vystřelených nábojnicích, byla 2. dubna roku 1979 na krátký čas pozastavena a jeden z pracovníků při té příležitosti odstranil ze zařízení zanesený filtr, který bránil úniku nebezpečné látky do okolí. Jenomže jeho kolega neudělal všechno, co měl, a příští směně o tom nedal jasnou zprávu.

Příští směna nic netušila

Přišli další zaměstnanci a zařízení jednoduše spustili. Nemohlo se stát nic jiného, než se stalo. Do ovzduší unikly spóry, jimž později padlo za oběť kolem sedmdesáti obyvatel (pravděpodobně ale více), kteří se nakazili hlavně v nedaleké továrně na keramiku. Právě tam totiž doputoval smrtící mrak a ventilací se dostal až na pracoviště. Přes všechny tragické souvislosti této nehody se ale vlastně dá konstatovat, že všechno dopadlo ještě velmi dobře. Kdyby totiž tou dobou foukal vítr na druhou stranu, zanesl by spóry přímo do centra Sverdlovsku, kde by napáchal mnohonásobně větší hrůzu. 

Lékaři se snažili, ale pro nakažené již bylo pozdě

Do postižené oblasti byly ihned vyslány lékařské týmy, rodinným příslušníkům nakažených byl podáván tetracyklin, vše bylo desinfikováno, pálilo se oblečení, které mohlo být kontaminováno. Na 80 % tamní populace bylo naočkováno vakcínou proti antraxu. Bezmála sedmdesáti přímo nakaženým lidem ale už nic nepomohlo. Zemřeli, aniž by jim bylo možné pomoci. 

A pak se do všeho vložila KGB

Dnes by se takové pochybení dalo jen velmi těžko utajit vzhledem k možnostem internetu, sociálních sítí i dalších komunikačních kanálů. Uvědomme si ale, že k tragédii došlo v roce 1979 v Sovětském svazu. Možnosti manipulace s informacemi byly tedy téměř neomezené - zvláště když se hlavní desinformační role ujala KGB, která měla přístup doslova kamkoliv, tedy i do nemocnic a k materiálům, dokazujícím pravou příčinu úmrtí. Ty, které by mohly režim jakkoliv kompromitovat, se nikdy nesměly dostat ven. Stalo se, ale i tak lidé mezi sebou o hrůzné tragédii mluvili. 

První článek - nepravdivý, ale důležitý

Pak přišel podzim roku 1979 a s ním i první článek, vydaný v západním Německu ruskými emigranty, který o problému informoval, i když šlo o velmi zkreslené zprávy. Nicméně co bylo jednou napsáno a dostalo se za přísně střežené hranice, nebylo možné vzít zpět. Oficiální verze o několika nešťastnících, kteří se snětí slezinnou nakazili při konzumaci kontaminovaného masa, se začala pomalu vytrácet. Sověti ale až do rozpadu své říše trvali na této pro ně jediné přijatelné verzi. 

Odhodlaný Boris Jelcin

Do celé věci se poté vloži ruský prezident Boris Jelcin, který se rozhodl nechat incident důkladně prověřit a vyjít na světlo s případným odhalením. Neměl to ale lehké, příliš pochopení pro takové rozhodnutí ve svém okolí nezískal. I tak ale světu prozradil, že mu bylo oficiálně potvrzeno, že problém mohl vzniknout ve vojenském prostoru. „Když došlo k tradédii, oficiální zpráva uvedla, že nákaza se rozšířila od nemocného psa, ačkoliv později KGB připustila, že původcem byl vojenský program. Andropov tehdy zavolal Ustinovovi a nařídil tuto výrobu zcela zlikvidovat. Myslel jsem si, že se tak stalo. Ukázalo se ale, že laboratoře byly jednoduše přemístěny do jiné oblasti a vývoj této biologické zbraně pokračoval,“ připustil Boris Jelcin v rozhovoru pro Komsomolskou pravdu, vydaném 27. května roku 1992. 

Bez provinění není viník ani trest

A jak byli potrestáni viníci? Vzhledem k tomu, že oficiálně k žádnému pochybení nedošlo, nebyl ani nikdo, kdo by za něj mohl. Koho tedy trestat? Nikolaj Černyšev, tedy muž, který měl informaci o odmontování filtru předat dál a jednoduše na to zapomněl, přešel s přesunem výroby na nové působiště a účastnil se projektu vývoje biologické zbraně i dál. Desítky lidí ale za jeho pochybení bohužel musely zaplatit životem.

Zdroj: ru.wikipedia, Gorky.media

KAM DÁL:  Miláček davů Patrick Swayze: Umírali mu blízcí a celý život trpěl závislostí i duševní poruchou