Vojna za komunistů: Většina kluků trpěla, někdo to ale pojal jako slušný byznys a zašívárnu
Kdo neměl „modrou knížku“, musel za komunistů narukovat do lidové armády. Režim se na nic neptal, obrana vlasti proti imperialistům musela být pro každého mladého muže prioritou. Co na tom, že nepřítel byl z velké části vytvořen v chorých myslích soudruhů a že socialistická armáda byla v mnoha případech spíš k smíchu, než aby někoho vyděsila.
Modrá knížka vzbuzovala závist. Pro člověka v nejlepším věku znamenala dva roky bez vojny, tedy často bez buzerace, šikany a nesmyslů. Dosáhl na ni ale jen málokdo. „Buď jste museli být fakt nemocní, což si soudruzi samozřejmě kontrolovali, nebo být velmi dobrými herci, že vám na to u odvodové komise skočili. Třetí variantou bylo, že byli vaši rodiče bohatí a ochotní nějakého vrchního koumouše podplatit, což tehdy nebylo složité. Pokud jste měli zdroje,“ vysvětluje pro Čtidoma.cz Tomáš Kolář, který v socialistické armádě sloužil v letech 1970–1972.
Kluci umírali po stovkách
Přiznává, že se snažil přímo u komise sehrát nervový kolaps, zkrátka ze sebe udělat blázna. Ale neprošlo mu to. Naopak mu to ještě přitížilo a byl poslán na dva roky služby na východní Slovensko. „Dál už to snad ani nešlo. Ale faktem je, že jsem měl pár škraloupů už z minulosti, se soudruhy jsem prostě příliš často nesouhlasil.“
Každý rok službu socialistické vlasti nepřežilo několik set mladých kluků. Prokop Tomek z Vojenského historického ústavu řekl serveru Info.cz, že například mezi lety 1964 až 1989 v Československé lidové armádě zemřelo 3 843 mužů. Jen pro zajímavost, od vzniku profesionální armády v České republice v roce 2005 padlo v zahraničních operacích devětadvacet vojáků a jedna vojákyně, jak pro Čtidoma.cz sdělila Simona Cigánková z tiskového oddělení Ministerstva obrany ČR.
Velení bez zkušeností a vědomostí
Za minulého režimu byly běžné sebevraždy v armádě, kluci nezvládli šikanu, ponižování, často i bití. „U nás na útvaru to bylo běžné první rok. Pamatuji si kluky, kteří byli zavíráni do takových velkých plechových skříní a pouštěni z kopce. Několikrát se stalo, že si zlámali ruce, měli otřes mozku apod. Zlepšilo se to až poslední měsíce, co jsem tam byl. Přišel nový velitel a ten si uměl zjednat respekt, všichni z něj měli vítr, včetně mazáků,“ vzpomíná Kolář.
Právě nižší a střední velitelský sbor byl podle pamětníka největším kamenem úrazu. „To, že byli generálové často bez vzdělání a nic neuměli, nikdo neřešil, neměli jsme s nimi žádný styk. Ale ti, co nám veleli přímo, byli často velmi podobní, což už se nás dotýkalo. Na druhou stranu pamatuji i několik světlých výjimek, skvělých chlapů, kterých by se snad i ti imperialisté báli. Zcela právem,“ usmívá se Kolář.
Soudruzi se neptali, koho nechávám doma
On sám přežil vojnu bez větší újmy. Lituje jen ztraceného času, který mohl trávit jinak. „Třeba bych makal u nás na statku a nenechal mámu, aby byla na vše sama. To mě štvalo ze všeho nejvíc. Soudruzi mi nedali na výběr, odvedli mě a nezajímalo je, kdo je na mě závislý. V tomto to bylo hodně těžké, trvalo mi, než jsem se s tím smířil. Jinak jsem se ale vrátil živý, zdravý, a co si pamatuji, tak i na své bývalé váze.“
Kolář měl dle svých slov výhodu, že měřil téměř dva metry a od dětství pracoval. Byl tedy zvyklý na dřinu, ale dokázal se o sebe také postarat, když si na něj někdo dovoloval. „Kluků, kteří přišli ze školy nebo nevěděli, co je práce, mi bylo líto. Někdo může namítnout, že se alespoň naučili dřít. Což je pravda a souhlasil bych, pokud by u toho neprocházeli šikanou a často brutálním násilím ze strany mazáků i nadřízených. To mě na socialistické vojně pilo krev, ne ta dřina, ta nebyla větší než u nás na vesnici.“
Zdroj: autorský článek
KAM DÁL: Pět minut bez kyslíku a v mozku se ukončí vše, co dělá člověka člověkem, říká známý profesor.
