Modelové vláčky byly dříve atraktivní hračka. Jak je to ale s modelářstvím dnes?

Kolébkou železnice je sice Anglie, výroba modelových vláčků se však postupně stala doménou našich západních sousedů. V letošním roce slaví nejvýznamnější německý výrobce, firma Märklin, 160 let od svého založení; původně výrobce plechových kuchyní pro panenky se od roku 1891 přeorientoval na výrobu modelových vláčků (zprvu s pohonem hodinovým strojkem). Tyto nejstarší modely jsou dnes - pochopitelně - ceněnými starožitnostmi.

Modelové velikosti

Později dostaly modely elektrický pohon (jak se střídavým, tak se stejnosměrným napětím) a postupně se ustálilo několik standardních modelových měřítek. Až dosud vyrábí Märklin - i několik dalších výrobců, jako např. firma Kiss - velké modely v jednom z původních měřítek 1:32, označovaném jako velikost 1; populární jsou i modely G (např. od výrobců LGB nebo Piko) určené pro zahradní železnice či modely ve velikosti 0 (nula). Toto měřítko bylo od 20. let minulého století v branži modelové železnice dominantní, dokud jeho roli nepřevzaly v 50. - 60. letech modely v měřítku polovičním, tedy H0 (čte se há nula) - ty jsou dnes celosvětově nejprodávanější.

Na evropském kontinentu představovala velikost 0 měřítko 1:45, což bylo stále poměrně náročné na prostor; H0, tedy 1:87, je již pro domácí použití i v menších bytech příznivější. Následovalo další zmenšování: u nás nesmírně oblíbená byla (a je) velikost TT (1:120), ještě menší - velmi rozšířená např. i v USA nebo v Japonsku - je velikost N (1:160, resp. 1:148) a opět firma Märklin vyrábí od roku 1972 zcela subtilní modely v měřítku Z (1:220), které jezdí na rozchodu 6,5 mm. V roce 2006 pak přišli Japonci (firma KK Eishindo) s velikostí T, kde vlaky v měřítku 1:480 jezdí na rozchodu 2,9 mm. Je to umožněno dnešními minimotory, které se ovšem i tak vejdou pouze do vozů typu městské rychlodráhy, takže sortiment hnacích vozidel je značně omezený.

Moduly a dioramata

Modelové velikosti jsou normovány ve standardu NMRA (na stránce www.nmra.org je uvedena přehledná tabulka); každá menší velikost představuje současně variantu pro úzkorozchodné modely větších velikostí.

Pokud v bytě není prostor pro vybudování celého kompaktního kolejiště (případně i sklápěcího), může se modelář, i děti od 10 let věku, věnovat stavbě dioramat, která představují (asi jako scéna v divadle) jen určitý výřez nějaké zajímavé krajiny, města nebo stanice. V prodejnách i e-shopech je v poslední době k dostání již vcelku hodně stavebnic budov podle českých vzorů (např. od známé firmy IGRA), což je umožněno zdokonalenou technologií řezání kartonu laserem.

Stále populárnější je stavba modulů, které jsou normované, aby se daly vzájemně spojovat (www.morop.eu, www.fremo-net.eu). Moduly jsou vlastně nízké bedničky z desek modelářské překližky, na jejichž horní ploše je vymodelován terén se železniční tratí a na bocích jsou otvory pro mechanické a elektrické propojení. Čas od času se v celé Evropě konají setkání „modulářů“, na kterých vznikají (většinou ve sportovních halách) na několik dní i stovky metrů dlouhá kolejiště, představující reálné tratě. Je to obvykle velmi zábavné pro děti i dospělé, protože v provozu dochází ke zcela reálným situacím a problémům, jež je nutné operativně řešit.

Analogové versus digitální modely  

Pokud jsou modely určené menším dětem, postačí, jako v minulosti, jejich provoz na kolejích se stejnosměrným napětím, regulovaným v rozsahu 0 - 12 V. Regulátory s ovládacím knoflíkem pro tento tzv. analogový systém se stále vyrábějí, anebo si je šikovnější elektrotechnici snadno vyrobí sami. Dokonalejší modely, určené především pro dospělé sběratele, jsou dnes vybavovány digitálními dekodéry, které umožňují dálkové ovládání modelů na základě přidělené adresy, včetně ovládání světel, sběračů i generování všech možných zvuků - ne jen jízdy, ale i hlášení staničního rozhlasu apod.

Povely (současně i pro digitalizované výhybky a návěstidla) se dají vysílat pomocí wi-fi i z tabletu nebo smartphonu se speciálním softwarem. Pokud děti sedí rády u počítače, je toto další z možností, kterou se výrobci modelové železnice snaží udržet krok s dobou. Základní součást pro provoz na „digitálu“ představuje digitální centrála, jichž je opět na trhu vícero typů.

Produkce a cenová politika

V současnosti již není myslitelné, aby byl nějaký železniční model ve výrobě v nezměněné podobě 30 let, jako tomu bývalo v 60. -  90. letech. Nicméně i při současné politice výroby malých sérií, které se rychle vyprodají, lze v nabídce výrobců jako Roco, Piko, Tillig, Kuehn, Hornby/Rivarossi, A.C.M.E., L.S. Models, Liliput aj. najít zajímavé modely v různých cenových kategoriích. 

Některé značky tyto kategorie i výrazně odlišují, například Piko se nazývá Hobby, Classic a Expert. Většina produkce se realizuje v Asii; například firma Märklin však má závody v německém Göppingenu a v maďarském Györu. Jde o přesnou strojírenskou výrobu za použití vstřikovacích lisů, přesných forem pro tlakové lití, dále ruční úpravu odlitků, barvení (nástřik a tamponový potisk) a ruční montáž.

Obrovský podíl ruční práce se pochopitelně projevuje na ceně: dnes stojí modelové vagónky obvykle kolem 500 - 1 500 Kč, lokomotivy 2 - 5 tisíc, digitalizované kolem 7,5 tisíce Kč (až do 15 000 Kč). Kovové modely ze specializovaných manufaktur vycházejí běžně na 50 000 Kč. Doba jednoduchých modelů za stovku je nenávratně pryč, ale radost z povedené práce při stavbě kolejiště a emoce, které jízda vlaku v dětech i dospělých stále probouzí, se neztrácejí.

KAM DÁL: Rod Stewart není jen geniální hudebník. Má jednu velkou vášeň, kterou se však příliš nechlubí.