Když si elita národa zlomila vaz. Anticharta byla manipulace, které se však málokdo postavil čelem

Nepochopení, prospěchářství, absence statečnosti, manipulace, strach o kariéru, tichý nesouhlas. Když v diskusi vyplave na povrch téma Anticharty, tak se najde mnoho slov, kterými slavné osobnosti svoje rozhodnutí hájí, zlehčují nebo omlouvají.

Boj s vlastním svědomím má mnoho podob a socialistickému režimu se povedlo přesně to, co potřeboval. Nepohodlné zahnal do uličky a loajální vystavil na piedestal normalizační politiky.

Umělci se tak dostali do velmi složité situace. Risk ztráty zaměstnání byl obrovský a většina se pod tlakem režimu shrbila, aby si zajistila klidný život bez konfrontace s vyšší mocí. Ví ten, kdo soudí, jak by jednal on sám?

Charta 77

Když byli v roce 1976 odsouzeni členové undergroundové kapely Plastic people of the Universe, vzedmula se tím nová vlna odporu. Nenápadně se formující opozice dostala záminku začít jednat.

Výsledkem byl dokument, jenž reagoval na porušování lidských práv v Československé socialistické republice. V prosinci roku 1976 tak začal veřejný projev protestu, který se formoval pod záštitou prohlášení Charty 77. Hlavními organizátory petice byli budoucí prezident Václav Havel a spisovatel Pavel Kohout. Petice získala už v prosinci 242 signatářů.

Prohlášení Charty 77 se povedlo dostat za hranice, kde ho odprezentovaly nejprestižnější deníky jako Le Monde, The Times, The New York Times a Frankfurter Allgemeine Zeitung. Přestože se režim vehementně snažil zveřejnění dokumentu zabránit, nepovedlo se.

Prohlášení zaznělo na rádiových vlnách Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky a Charta 77 se stala nejvýznamnější opoziční stranou totalitního režimu. Ten tak musel vzdor potlačit, dříve než mohl občany inspirovat. Vrcholem kampaně, která měla za cíl dostat několik sympatizantů Charty 77 do kouta, bylo smutné setkání v Národním divadle a v pražském Divadle hudby.

Anticharta

Režim dlouho neotálel a 7. ledna se v Rudém právu objevil článek “Čí je to zájem”, který se o několik dní později rozvinul v mnohem slavnější normalizační text z 12. ledna zvaný "Ztroskotanci a samozvanci". Obsah článku jasně naznačoval, jakou ideologickou rétoriku si režim osvojí v boji proti chartistům.

To vůbec nejslavnější představení si socialistický režim schoval na 28. ledna do Národním divadla. Slavné osobnosti českého kulturního života byly usazeny v hledišti Zlaté kapličky, aby se staly svědky jednoho ze symbolů potlačení tehdejšího nádechu vzdoru.

Tichá přítomnost byla stvrzena podpisem na archu, kde bylo v záhlaví označeny textem: Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru. Připojuji se k provolání československých výborů uměleckých svazů. Mezi signatáři Anticharty byly populární postavy divadelní a filmové scény. Stejné setkání se odehrálo o několik dní později v pražském Divadle hudby, kde se k podpisu Anticharty připojili populární hudebníci.

Jména těch, kteří svůj podpis připojili, aby dali veřejnosti a hlavně totalitnímu režimu najevo, že se vymezují, můžete dnes velmi snadno dohledat. Přihřívat se však na faktu, že několika osobností nenašlo odvahu se postavit silnějšímu čelem, dnes nemá hluboký význam. Oni sami museli nebo musejí bojovat s vlastním svědomím.

Spíše než o poražených je lepší mluvit o hrdinech. K 242 signatářům Charty 77 se připojilo i několik odvážných, kteří se rozhodli Antichartu nepodepsat. Mezi ně patří Vladimír Mišík, Táňa Fischerová, Petr Kratochvíl, Martin Štěpánek, Jaroslava Tvrzníková, Kristina Vlachová a Ivan Vyskočil.

Provolání nakonec

K Antichartě svůj podpis nakonec připojilo 76 národních umělců, 360 zasloužilých umělců a přes 7 000 tisíc těch “obyčejných” umělců. Kampaň vůči veřejnosti splnila svůj účel, protože vlnu odporu nezvedla ani smrt filosofa Jana Patočky, který zemřel po mnohahodinovém výslechu StB.

Naopak Chartu 77 do roku 1990 postupně podepsalo 1 883 a jen 25 lidí svůj podpis pod tlakem režimu odvolalo.