Když Praha změnila svou původní tvář. Asanace byla cestou z hygienicky zanedbaného města k moderní metropoli
Jedná se o jeden z největších stavebních zásahů v Evropě. Projekt pražské asanace ve své době vzbuzoval obrovské emoce a jen jedna zachovaná ulička původního Židovského města by byla světovým unikátem. Jak se z chudinské “středověké” čtvrti stalo místo luxusu?
11. února 1893 byl schválen tzv. asanační zákon, který měl radikálně vykročit k městu budoucnosti. V následujících letech tak bylo postupně zdemolováno téměř 470 domů a radikálně se proměnila podoba hlavně centra hl. města.
Původní podobu Josefova (Židovského města) bychom zcela jistě nepoznali, stejně tak několik ulic na Starém Městě, Malé Straně a v Podskalí. Jaké byly hlavní důvody k tak radikální proměně města?
Strach z epidemie
Představa, že by se podobně radikální řez centrem města měl odehrávat dnes, je z říše fantazie. Už na přelomu 19. a 20. století se však jednalo o velmi pobuřující a kontroverzní rozhodnutí. Proces, který probíhal od roku 1893 až do dubna 1943, si získal řadu odpůrců i z řad elity národa.
Hlavními argumenty politického rozhodnutí tkvěly v nutnosti pozvednout hygienickou a stavební úroveň města po vzoru jiných evropských metropolí. Hlavním terčem asanace byl tehdy přelidněný Josefov (židovské ghetto).
Místo bez kanalizace bylo tak hygienicky zanedbané, že vznikaly obavy z tvorby nebezpečných epidemií, které se mohly rozšířit do zbytku města. Dle statistik zde také umíralo více lidí na infekční choroby.
K zdravotním důvodům se připojila i kritika stavebního členění některých ulic na Starém Městě, Malé Straně a na Novém Městě. Křivolaké uličky neodpovídaly představám o moderním evropském městě, a tak ve jménu pokroku muselo ustoupit několik vzácných domů jen proto, že to tak doba žádala.
Synagogy v prachu
Praha se tak v samém jádru měnila před očima. Postupně mizely unikátní a kouzelné stavby a společně s nimi i nenahraditelný genius loci. Kritika se však ani neopírala o likvidaci zanedbané části Josefova. Zde víceméně probíhala shoda napříč společností.
Demolice se však nevyhnula třem vzácným židovským synagogám. Konkrétně se jednalo o Novou synagogu z 16. století, Velkodvorskou synagogu na konci dnešní Pařížské ulice a Cikánovu synagogu z roku 1613.
Mrštíkův boj
Hlavní díl kritického pozdvižení společnosti vzbudil Velikonoční manifest z roku 1896, jehož autorem byl spisovatel Vilém Mrštík. Jeho slova se rozhodně nezdráhaly expresivnímu a dramatickému popisu nelichotivé proměny Prahy: “Nenápadným krokem olupována o nejdražší skvost, svůj historický malebný ráz a zastavena byla tupými činžáky vkusu tak odporného, že až stydno se k tomu veřejně přiznati.”
Výkřik nesouhlasu nebyl ojedinělou manýrou nespokojeného umělce, ale jeho manifest se mohl pyšnit podpisem několika významných osobností oné doby.
Alois Jirásek, Otokar Březina, Mikoláš Aleš, Josef Václav Myslbek, F. X. Šalda a mnoho dalších sdíleli nespokojenost s tím, že mizí autentické části Starého Města, Malé Strany a kouzelného Podskalí. Malé křivolaké uličky tak ustupovaly představě o širokých bulvárech. Tento postup tak pravidelně sklízel kritiku široké i elitní společnosti.
Mrštík však později ve svém legendárním textu Bestia triumphans neváhal přidat na už tak dramatickém poselství o úpadku autentického města. “Praha zlým svým příkladem stává se už jakýmsi nakažlivým morem pachnoucím pelechem všeho nevkusu a dovoleného barbarství.”
Jaká slova by volil dnes, si lze jen těžko představit. Thajské masáže a umělý třímetrový medvěd na Staroměstském náměstí působí jako drogová halucinace a Vilém Mrštík by se svojí zapálenou láskou k Praze našel řešení minimálně v sebevraždě.
Dnešní úpadek
Díky značnému úsilí a vytrvalému tlaku společnosti se podařilo zachránit mnoho významných památek, které tak můžeme obdivovat dodnes. I tak byly nenávratně zničeny významné domy jako Dům Jiřího Melantricha z Aventina či několik ulic jako Rabínská, Meislova, Střelná, Červená či Masařská.
Josefov se tedy dramaticky proměnil. Na základech chudé čtvrti vzrostly několikapatrové činžovní secesní domy, které měly být součástí rozvoje a proměny města v metropoli na úrovni velkých evropských měst.
Je až k pláči, kolik úsilí věnovala společnost záchraně budov a domů, které se dnes proměnily ve vyrabované laciné obchody s matrjoškami. Hodnota peněz tak vítězí nad hodnotou univerzálního dědictví. Praha je tak v mnohém příkladem intelektuální úpadku, ale i ztráty selského rozumu.
Rozum, který bránil podobu města na přelomu století, je dnes na dovolené. Lidé nečinně přihlížejí tomu, jak se centrum Prahy mění v absurdní atrakci plnou nevzhledné reklamy. Genius loci tak bez povšimnutí dávno zmizel a je otázkou, zda je v našich silách snaha o jeho návrat.
