V padesátých letech se ještě skrývá mnohé: Třeba mladý estébák, který se zamiloval do lišky
Mladý a perspektivní estébák Pavlík potkává Sylvu. Krásná žena skrývá neobvyklé tajemství. Původně totiž byla liškou. Podobný příběh vypadá zprvu překvapivě, pečlivější pohled však odhalí, že se žádné velké překvapení nekoná.
Spisovatel Jiří Kratochvil je jednou z nejvýraznějších postav české polistopadové prózy. V paměti mnohých čtenářů je zapsán třeba díky knihám Medvědí román či Siamský příběh. Siamský příběh Kratochvil v loňském roce přepracoval do titulu s názvem Bakšiš, který vyšel ve Větrných mlýnech, nikoliv ve Druhém městě, autorově "dvorním" nakladatelství. Ve Větrných mlýnech vydali na samém sklonku loňského roku i Kratochvilovu knihu Je suis Paris. Pod knihou s názvem, jenž kopíruje známý citát, se skrývají drobnější útvary, v nichž se Kratochvil vyznává ze své lásky k Paříži a k dílu spisovatele Milana Kundery.
Plodné období
Ve Druhém městě pak vyšla před několika týdny další kniha Jiřího Kratochvila, román, který nese název Liška v dámu. Z tohoto stručného výčtu není těžké odhalit, že Kratochvil je autorem plodným. Což mu ostatně nejednou bylo předhazováno tak trochu kriticky. Objevily se názory, že autor není dostatečně exkluzivní na to, aby mohl se svými dalšími knihami, jejichž počet v případě Kratochvila již překročil tři desítky, vzbudit větší zájem – ať už čtenářů nebo třeba těch, kteří rozhodují o literárních cenách.
Přestože je takovéto tvrzení spíše vedlejší starostí, kterou by se měl spisovatel zaobírat, není úplně bezpředmětné. Jméno Jiřího Kratochvila je totiž jedno z nejvýraznějších mezi současnými českými literáty. Podobně jako jméno Miloše Urbana, na jehož adresu ostatně taky svého času zaznělo několik výtek, že je toho Urbana v současné literatuře trochu moc. Těžko říct, zda si z toho vzal Miloš Urban poučení, či zda to bylo spíš vlivem jiných okolností, každopádně se na dosud poslední román tohoto spisovatele nějakou dobu čekalo.
Kar Miloše Urbana vychází dnes a již bylo možné zaznamenat několik před-ohlasů. To Liška v dámu Jiřího Kratochvila vyšla na začátku tohoto roku spíše v tichosti. A přestože už bylo možné pročíst si pár recenzí na ni, že by se jednalo o nějakou událost, která rozhýbala vody české literatury, to se říct nedá.
Velmi pravděpodobně je to i zapříčiněno i tím, že Kratochvilovy prózy vykazují hned několik příznačných, chtělo by se říct, že typicky kratochvilovských rysů. Ty se objevují i v Lišce v dámu. V prvé řadě se jedná o specifického vypravěče, který vystupuje jako stvořitel fikčního světa, v němž se román odehrává. Zde lze vést zřetelnou paralelu mezi Kratochvilem a Kunderou.
Kratochvil je však oproti bezesporu nejslavnějšímu českému spisovateli současnosti více fantaskní. V jeho románu tak figuruje, jak je z názvu patrné, liška, která se promění v dámu. Liška, popřípadě její lidský protějšek, je protagonistkou jedné linie románu. Tou druhou je mladý estébák Pavlík. A je předem jasné, že vypravěč tato dvě vlákna pečlivě protne, zašmodrchá, zauzluje.
Padesátá léta a liška?
Nespornou kvalitou Kratochvilova vypravěčství je dozajista lehkost. Ta kontrastuje s tíživou atmosférou padesátých let, během nichž se odehrává příběh Pavlíka a lišky, kteří jsou vybaveni rozsáhlými jazykovými znalostmi, proto se před nimi otevírá bohatá kariéra v soukolí tehdejší komunistické mašinérie. Ta je zavede i do míst, která byla tehdy běžným lidem zcela nepřístupná.
Po dvou knihách, jež našly oporu v již publikovaných dílech, vytasil Jiří Kratochvil opět dílo zcela původní. Původní i přesto, že pravidelné čtenáře tohoto autora asi jen tak něčím nepřekvapí. Opět se, podobně jako v případě mnohých autorových starších děl, nabízí otázka, jak by taková kniha rezonovala, kdyby před ní nebylo tolik dalších a v lecčem podobných.
