Co Čech, to muzikant. Od Evy s Vaškem po Smetanu s Dvořákem
V minulosti se o našem národu říkalo, že jsme konzervatoř Evropy. Úsloví “Co Čech, to muzikant” se postupem času stalo klišé, které se nebojí použít ani Eva a Vašek. Říkají to ostatní o nás, nebo se k tomuto úsloví hrdě hlásíme jenom my?
V historii našeho národa je hudební tradice pevně a hluboce zakořeněna. Oblíbenost a kvalita duchovních písní jen předznamenávala význam hudby, která hrála svoji důležitou roli hlavně v 19. století. Až vlasteneckých rozměrů se dotkla Smetanova symfonie Má vlast nebo Janáčkova opera Šárka. Hudba hrála v nezávislosti našeho národa zásadní roli. Platí ale stále přísloví "Co Čech, to muzikant?"
Hvězdy baroka
Při pohledu do minulosti nelze opomenout nemalý počet významných osobností, které svým hudebním uměním přesahují hranice našeho národa. 17. století má svoji hvězdu jasnou v osobě Adama Václava Michny z Otradovic.
Jeho dílo bylo velmi důležité pro rozvoj tradice české národní hudby. Michna byl iniciátorem rozmachu barokní hudební kultury na našem území a inspiroval mnoho dalších následovníků. Takový Josef Mysliveček, který působil v Itálii, údajně velmi ovlivňil začínající tvorbu Wolganga Amadea Mozarta. Na Adama Michnu přirozeně navázal Jakub Jan Ryba.
Světoví velikáni
19. a 20. století bylo období té nejhojnější úrody talentů. Vytrvalá a systematická hudební výchova měla své velikány v osobnostech Bedřicha Smetany, Leoše Janáčka a Antonína Dvořáka. Do jejich tvorby se jasně obtiskl vliv naší krajiny. Ať už jako volná romantická inspirace, nebo přímý odkaz na lidovou hudební tradici.
Skladatelé svoji slávu rozšířili do všech světových stran. Antonín Dvořák dokonce se svojí Novosvětskou symfonií doletěl až do vesmíru. Američtí kosmonauti výpravy Apollo 11 si Dvořákovu Symfonii č. 9 e-moll vzali s sebou při cestě na Měsíc. Málokterý národ se může pyšnit osobností, která svým významem přesahuje celou planetu.
Eva a Vašek
Každý malý Čech byl ještě na začátku 20. století veden k tomu ovládat nějaký hudební nástroj. To se kulturním vývojem celého světa pomalu začalo měnit. Housle vystřídala kytara a vážná hudba čím dál častěji ustupovala táborákovým písním. Národní modly už nejsou Smetana ani Dvořák, ale Eva a Vašek s Karlem Gottem.
Zcela regionální úspěchy české dechovky (s několika výjimkami) a pop-music se uzavřely okolnímu světu a úsloví “Co Čech, to muzikant” se stává pouhou nostalgií. Ačkoliv se u každého táborového ohníčku najde někdo, kdo po deseti pivech zahraje bez zaváhaní U stánků, česká hudební kultura nedosahuje takové úrovně jako v minulosti. Situace není beznadějná, protože i dnes je česká filharmonie obsazena několika výjimečnými talenty. Kořeny, na které je možné navazovat, mají velmi hluboký základ a zlaté české ručičky mohou zcela jistě v budoucnosti zase jednou okouzlit svět.
