Hladovějící umělec v Oslu aneb jak se v Norsku psaly literární dějiny

Dá se říct, že norský spisovatel Knut Hamsun (1859–1952) je u nás známý méně, než by si zasloužil. Přestože toho zde z jeho obsáhlého literárního díla vyšlo poměrně dost, čeští čtenáři by jej asi jen stěží jmenovali mezi nejvýznamnějšími spisovateli literatury přelomu století, respektive nejvýznamnějšími představiteli modernistické literatury. Knut Hamsun však mezi tyto autory bezpochyby patří. Jeho dílo uctívali jak třeba Charles Bukowski, tak Franz Kafka.

O tom, že je dílo Knuta Hamsuna i více než šedesát let po jeho smrti stále živé, svědčí třeba i zatím poslední česky publikovaný díl Mého boje norského spisovatele Karla Oveho Knausgarda. Když se devatenáctiletý mladík přestěhuje do Bergenu, aby nastoupil na Akademii tvůrčího psaní a později se stal spisovatelem, čte román Hlad, asi nejslavnější dílo Knuta Hamsuna. Může to být dílem náhody, potažmo záznamem toho, co se skutečně stalo (na tom je ostatně Knausgardův opus magnum založen), ale můžeme to vnímat také jako tvůrčí záměr. Těžko bychom hledali vhodnější knihu, kterou by měl číst začínající spisovatel, jenž stojí na začátku kariéry a má před sebou sérii neúspěchů, s nimiž se pojí lépe či hůře zvládané stavy malosti, úzkosti, ne-li deprese.

Užít si hlad

Knut Hamsun vydal svůj průlomový román v roce 1890. Dělilo jej tedy více než třicet let od vydání Odyssea Jamese Joyce a od posmrtných vydání románů Franze Kafky. Přesto najdeme v Hamsunově textu hned několik rozměrů, díky nimž můžeme Hlad označit za počátek modernistické prózy. Jsou to třeba náznaky proudu vědomí či odpoutání se od realistického, respektive naturalistického způsobu vypravování.

O sociálním zázemí a o minulosti protagonisty Hladu nevíme nic. Nacházíme jej hladovějícího, toulajícího se po ulicích Kristianie (dnešní Oslo) s hlavou plnou snů o zářné literární kariéře. Občas se mu podaří udat v novinách nějaký článek a alespoň částečně tak utišit hlad, jenž je, jak je z titulu patrné, jakýmsi čepem, kolem kterého se celý román otáčí. Hladovění však v románu není "pouze" stavem fyzickým, nýbrž existenciálním. Hrdina má ostatně několikrát příležitost vymanit se ze svého bídného stavu, raději se do něj však noří ještě více. V jednu chvíli ostatně dochází k tomu, že právě hladovění mu může pomoct na cestě k tomu, aby se stal literátem.

Kdo to myslí vážně

Hlad byl do češtiny přeložen hned třikrát. Již dvanáct let po prvním publikování originálu jej přeložil Hugo Kosterka. V roce 1932 pak kniha vyšla v překladu Milady Lesné-Krausové. A konečně před třemi lety vydalo nakladatelství Dybbuk Hamsunovo dílo v překladu Heleny Kadečkové (1932–2018), přední české překladatelky především islandské literatury. První vydání nového překladu vyšlo ve zdařilé grafické úpravě s obrazem Edvarda Muncha (rovněž Nora) Večer na třídě Karla Johana. Přestože toto řešení výborně odráželo naladění titulu, grafická úprava druhého vydání, které vyšlo nedávno, je možná ještě povedenější (použit je dřevoryt nizozemského, jehož autorem je Nizozemec Maurits Cornelis Escher). V novém vydání naopak můžou čtenáři postrádat doslov Martina Humpála, asi největšího českého odborníka na Hamsunovo dílo.

Hlad je literární klasikou, kterou by nikdo "kdo to s literaturou myslí vážně" neměl minout. Knut Hamsun získal v roce 1920 Nobelovu cenu za literaturu. Stejně jako letošní držitel tohoto ocenění zastával Knut Hamsun svého času velice problematické politické postoje (ve zkratce koketoval s nacismem a obdivoval Hitlera). Nicméně za literaturu si Nobelovu cenu zasloužil bezpochyby.