Ho Či Minovi soudruzi po smrti nesplnili jeho přání. Doživotní prezident Vietnamu zemřel v den vzniku svého státu

Když se vysloví jméno Nguyễn Sinh Cung, asi málokdo řekne, že ví, o koho jde. Pokud bychom ale  poznamenali, že jde o Ho Či Mina, možná už by mnozí alespoň tušili. Šlo o prvního prezidenta Vietnamu, který si svoje postavení dokázal užít, ale také jako pravý vietnamský vlastenec a komunista bojoval. Bojoval na straně severovietnamských komunistů, kteří sváděli bratrovražedný boj s jihovietnamskými vojáky, podporovanými americkými posilami. Bojoval a také zvítězil. A jeho lid na něj rozhodně nezapomněl, i když socialismus určitě nepřinesl takovou hojnost, jak si mnozí představovali.

Z dobré rodiny...

Ho Či Min, v překladu Ten, kdo osvětluje cestu, se narodil v roce 1890, v době, kdy byl Vietnam císařstvím. Ostatně sám jeho otec byl učenec a také císařský soudce, což bylo skutečně významné postavení. Nelze si tedy myslet, že by budoucí prezident vyrůstal v bídě. Přesto se později postavil do čela komunistického odboje.

Vzdělaný muž i pomocný kuchař - a hlavně komunista

Také Ho Či Minovi se dostalo dobrého vzdělání, které mu poskytlo francouzské lyceum. Ostatně právě francouzštinu spolu s rodnou vietnamštinou také po určitý čas vyučoval, než se vydal do Marseille za vzděláním. Zde ale neuspěl, a proto se postavil na vlastní nohy. Živil se například jako kuchařský pomocník. Mimo Vietnam zůstal déle, než patrně původně plánoval, pobyt ve Francii z něj ale učinil komunistu - dokonce stál přímo u vzniku tamní komunistické strany. A jako správný komunista putoval v roce 1923 z hlavního města Francie přímo do centra komunistického světa, do Moskvy. I tady se ukázal jako velmi aktivní komunista, který dokonce plamenně promluvil na sjezdu Kominterny. Jeho dráze velkého vůdce už nestálo nic v cestě. Později vedla cesta budoucího prvního muže Vietnamu ještě do Číny a po třiceti letech po opuštění vlastní země se v roce 1941 znovu vrátil do Vietnamu. S mnoha zkušenostmi a názory, které by doma jen těžko získával.

V čele osvobozeneckého boje

Kdo jiný by se měl postavit do čela osvobozeneckého hnutí, které si dalo za cíl oprostit Vietnam od tehdejších okupantů - Francie a Japonska. Podařilo se - v roce 1945, konkrétně 2. září toho roku byla vyhlášena vietnamská nevzávislost a o prvním prezidentu Vietnamské demokratické republiky nebylo velkých pochyb. A nešlo o jen tak nějakého prezidenta, Ho Či Min se stal prezidentem na všechny svoje zbývající dny života. Po deset let dokonce zvládal i funkci premiéra. 

Další válka

Vietnam ale nebyl sjednocený, a tak brzy přišla další krutá válka, jež trvala plných dvacet let - od roku 1955 do roku 1975. Spojenci, zvláště USA, Austrálie, Thajsko, Filipíny a další, se snažili zabránit rozšíření komunistického smýšlení v jižním Vietnamu, jenž se bránil proti již komunistickému severnímu sousedovi. V čele severních bojovníků samozřejmě stál o komunistických myšlenkách neochvějně přesvědčený Ho Či Min. Pro něj vítězného konce války se ale nedočkal. Zemřel symbolicky v den výročí vyhlášení Viernamské demokratické republiky, 2. září 1969.

Kult osobnosti

Ho Či Min byl už za svého života uctíván až na hranici kultu osobnosti, a to i přesto (nebo snad právě proto), že žil velmi skromě. Žil v malém domku zahradníka, ačkoliv by jistě mohl využívat honosné sídlo. Šlo o velmi vzdělaného muže, který hovořil bez problémů pěti cizími jazyky - kromě  rodné vietnamštiny šlo i o francouzštinu, angličtinu, ruštinu, ale domluvil se i kantonsky a mandarinsky. Byl básníkem, spisovatelem i novinářem.

Ani smrt nezastavila jeho uctívání

Po smrti doživotního prezidenta se ale teprve rozeběhla ta pravá Ho Či Minománie. Po státníkovi bylo pojmenováno hlavní město (dříve Saigon, později Ho Či Minovo město), stejně jako stezky, po nichž postupovali partyzáni v boji proti protivníkům komunismu, šířícímu se ze severu na jih. Ve snaze o podporu kultu vůdce vietnamských komunistů nebylo splněno jeho přání, aby byl po smrti zpopelněn a pochován v různých částech Vietnamu. Místo toho bylo vybudováno honosné mauzoleum, kam jeho tělo uložili. Bránit se už nemohl, a tak posloužil jako součást ideologie i po své smrti.

KAM DÁL: Papiňák nám v kuchyni pomůže, ale musíme dodržovat pravidla, která z něj udělají pomocníka, nikoliv hrozbu.