I při popravě se odbojáři chovali statečně. Mám jejich poslední dopisy rodinám, říká historik

Tisíce členů československého odboje skončily za druhé světové války nejen v koncentračních táborech, ale také přímo na popravištích v Německu a Polsku. Gestapo tam provádělo kruté výslechy, při kterých používalo brutální metody. Jedním z těchto popravišť bylo i berlínské Plötzensee, kde svůj život skončilo na šest stovek odbojářů.

Byli to lidé z různých vrstev společnosti - dělníci, sedláci, vojáci, politici, ale i statečné ženy, komunisté nebo třeba Svobodní zednáři. Všichni měli jedno společné. Svůj život obětovali svobodnému Československu. Jejich osudy se zabývá historik Jan B. Uhlíř, jehož jsme se zeptali, co jeho pátrání odhalilo.

Jak jste se k tématu československých odbojářů popravených v Berlíně dostal?
V roce 2019 instalovali při rekonstrukci Památníku Plötzensee nový informační systém, v němž si každý návštěvník může najít jména popravených. Je tam celá řada jmen našich odbojářů z protektorátu. Vedoucí Památníku německého odboje, který spravuje Památník Plötzensee, prof. Tuchel, trval na tom, aby každý z popravených byl důstojně připomenut formou životopisu doplněného o fotografii a další dokumenty. Podklady pro popravené z Čech a Moravy však památník neměl k dispozici (jsou uloženy v Praze), a proto mě Berlín kontaktoval a požádal o spolupráci. Výzkum probíhá již dva roky a blíží se do finále (zatím je zpracováno 85 % materiálu). Výsledkem budou nejen životopisy popravených, které budou k dispozici návštěvníkům z celého světa, ale rovněž publikace a výstava.

Vy se tedy věnujete jen Berlínu?
Ano. V Německu (a Polsku) je minimálně šest míst, kde byli naši odbojáři popravováni – Drážďany, Berlín, Brandenburg-Görden, Vratislav, Frankfurt nad Mohanem a Mnichov. Přesné číslo zatím nevíme. V Drážďanech to bylo kolem 850, v Berlíně, kterému se věnuji já, máme zatím 612 jmen. Nově nalezený seznam pro Brandenburg-Görden čítá dalších 200 osob. Odhaduji, že celkově se přiblížíme číslu 2 000.

Prozkoumal jste stovky příběhů, četl německé dokumenty, co z toho na vás nejvíce zapůsobilo?

Silné bylo přesvědčení lidí, že jejich smrt má smysl. Nenašel jsem jediný záznam o tom, že by se tam konaly nějaké slabošské scény. A ze zkušenosti vím, že Němci by to s radostí zaznamenali. Ti lidé šli vědomě do odboje s cílem znovuobnovení Československé republiky. Byli zatčeni, vyslýcháni, odsouzeni a popraveni. Svůj osud nesli neuvěřitelně statečně. Jako příklad uvádím druhého vrchního velitele vojenské odbojové organizace Obrana národa gen. Bedřicha Homolu. Dostal se mi do ruky jeho dopis na rozloučenou před popravou, adresovaný manželce a synovi. Věcný, nabádající, konstatující, vyrovnaný. Na konci s podpisem ve zdrobnělině, kterou jej oslovovala manželka. Ale na poslední straně se vzkazem národu: „O své oběti nepíšu. Jest samozřejmá. Gen. Homola“. Z toho jasně vyplývá, jak to celé pojímal, že to je oběť vlasti, o které se nemusí mluvit, která je u vojáků – legionářů stejná jako smrt na frontě. Podobně k tomu přistupovali i ostatní. Máme zde třeba vůbec první popravenou ženu Irenu Bernáškovou (dcera známého grafika, ilustrátora a malíře Vojtěcha Preissiga). Věnovala se vydávání a distribuci největšího ilegálního časopisu V boj; převáděla také lidi na Slovensko. Byla popravena v srpnu roku 1942. Když ji gestapo zatklo, rvala se s vyšetřovateli při výslechu. Neuvěřitelně odhodlaná a statečná žena.

Poté kat oddělil gilotinou hlavu odsouzeného od trupu

Jak probíhaly popravy?
Průběh popravy byl pečlivě zaznamenán na konkrétním formuláři. Jako příklad může sloužit profesor Masarykovy univerzity Jan Uher, jedna z předních osobností moravského odboje. Jeho protokol mj. konstatuje: „Berlín, 27. října 1942. Přítomni: první státní návladní Ranke, jako vrchní úředník pověřený dohledem. Justiční tajemník Renk, jako úředník vězeňské instituce. Podepsaní úředníci Říšského zastupitelství u Lidového soudního dvora se dnes dostavili do věznice Plötzensee v Berlíně, aby byli přítomni výkonu rozsudku trestu smrti nad Dr. Janem Uhrem. V popravní místnosti nahlásil kat Röttger z Berlína úředníkům pověřeným dohledem, že je i se svými pomocníky připraven k provedení rozsudku."

Jak to šlo dál?
Dále se píše. "V přední části popravní místnosti, osvícené silným elektrickým světlem, se nacházel černě potažený stůl s krucifixem a dvěma hořícími svíčkami. Zadní část popravní místnosti, v níž se nalézala gilotina, byla oddělena černým závěsem. Podepsaní stáli za stolem, kat a jeho tři pomocníci u závěsu. Přítomen byl ještě vrchní správní inspektor Rohde. Vrchní úředník pověřený dohledem nařídil předvedení odsouzeného. Tento byl, s rukama svázanýma za zády a v doprovodu dvou vězeňských strážných, přiveden na místo vykonání rozsudku ve 20.18 hod. Dveře popravní místnosti byly zavřeny. Osoba předvedeného byla vrchním úředníkem pověřeným dohledem ztotožněna s odsouzeným. Poté dal tento pověřenec katovi pokyn, aby vykonal rozsudek Lidového soudního dvora z 9. června 1942. Závěs byl okamžitě roztažen a tři katovi pomocníci si vyměnili pozice s vězeňskou stráží. Odsouzený nijak nereagoval. Nechal se bez odporu přivést ke gilotině a zde s obnaženou horní polovinou těla položit. Poté kat oddělil gilotinou hlavu odsouzeného od trupu a nahlásil vykonání rozsudku. Celá věc trvala od předvedení po předání katovi 9 sekund a od předání do katova hlášení, že rozsudek byl vykonán, 8 sekund. Ranke. Renk.“ Když v září 1943 poškodil gilotinu nálet, byli k smrti odsouzení hromadně pověšeni – dnes má tento bezprecedentní teror i své označení. Říká se mu „Krvavé noci“.

Co po sobě tito lidé zanechali?
Většinou dopisy na rozloučenou. A nějaké drobné předměty – brýle, břitvu, psací potřeby, bibli… Německá cenzura ovšem nepouštěla dopisy, které obsahovaly tzv. závadné formulace. Stačilo konstatovat, že vězeň byl odsouzen nespravedlivě – a dopis byl založen do soudních aktů. Mně se některé z těchto dopisů podařilo nalézt a v jednom případě i jeho kopii předat příbuzným. Bylo to hodně emocionální.

Jak se pozná, že dotyční byli mučeni?
Poznáte to podle podpisu. Při prvním výslechu je nějaký vzor podpisu, který byl normální, běžný. Čím déle výslech trval, čím více bylo používáno tzv. zostřených metod, tím nečitelnějším se podpis stával; nakonec zbyla mnohdy už jen parafa.

Promluvili vyslýchaní, kteří byli mučeni?
Ano, mluvili všichni. Někdo více, někdo méně. Někdo se sesypal natolik, že raději hned napsal obsáhlé doznání. Máme ale i případy, kdy zatčený mluvil až po půl roce – např. pplk. Josef Mašín, nebo po dvou měsících, jako Julius Fučík. Mašínovy výpovědi pak už nikomu nemohly uškodit, byly neaktuální, odboj věděl, že byl zatčen, a vyvodil z toho důsledky. Dlouhou dobu se tvrdilo, že Mašín neřekl ani slovo. Historik je ale od toho, aby sděloval i nepříjemné pravdy. Kvůli mému zjištění změnili i Mašínovo heslo na Wikipedii. V mých očích ale tento hrdý voják nijak neutrpěl. Jen se stal více člověkem. Legend o neohrožených odbojářích, kteří se s gestapem vůbec nebavili, už bylo dost. A nemělo by jim věřit ani malé dítě. Promlčet se výslechy na gestapu zkrátka nebylo možné.

Myslíte, že se vám podaří zpracovat všechny dokumenty?
Doufám, že ty, co jsou v Praze a Berlíně, ano. Ale všechny být už ze samé podstaty věci nemohou. Část z nich nepochybně skončila v Moskvě. Sověti to po válce všechno pečlivě pročetli a co bylo pro ně zajímavé, to si odvezli. Už nedoufám, že bych se k těmto dokumentům někdy dostal. Čeští historikové jsou teď v Rusku nežádoucími osobami. Ještě více mě ale mrzí jiná věc.

Jaká?
Nezájem o naše popravené hrdiny ze strany oficiálních státních institucí. Položili život za vlast a národ. Jako poděkování se dočkali mlčení a zapomnění. Pořád dokola se opakují jména Gabčík, Kubiš, Balabán, Mašín, Morávek… Jistě. Ale jenom oni nebyli odboj. Domácí protinacistický odboj je velké téma a velký dluh. Je načase jej konečně důstojně splatit!

KAM DÁL: Dvě dívky posílaly nacisty na onen svět jako zkušené vražedkyně.