Mikrobiolog Dřevínek: Společnost je teď nastavená tak, že když se řekne koronavirus, znamená to skoro jistou smrt

Pane profesore, téměř ze všech koutů planety slýcháme, že vakcína na COVID-19 je blízko. Jaký je na to váš názor?
Vakcína nespadne z nebe během pár měsíců. Také o ní čtu různé novinové články, ale myslím, že  informace v novinách výzkum spíše předbíhají, než aby o něm reálně referovaly. Velmi důležité v takové situaci je, aby se vědci nenechali unést a vakcína prošla správně všemi fázemi testování tak, jak je to nutné. V každém případě věřím, že vakcína nakonec bude, zatímco pokud jde o lék, tam si už tak jistý nejsem.

Jak to?
Ne na každé virové onemocnění máme lék. Vezměte si všem známou chřipku. Tam léčit umíme, ale jen v počáteční fázi nemoci. Léky musejí být podány prakticky okamžitě, aby byla jistota, že na virus chřipky zafungují. Například ale na klíšťovou encefalitidu, vzteklinu nebo na většinu typů žloutenek žádný specifický lék dodnes není, na SARS, který je s námi od roku 2002, také ne. Dá se přitom předpokládat, že na vývoji léku proti SARS výzkumné týmy usilovně pracovaly. Z tohoto pohledu se tedy nedá příliš očekávat, že bychom v horizontu několika málo let měli dobře účinný lék na COVID-19.

Má smysl, abychom se do výzkumu vakcíny pouštěli i v České republice?
Je otázka, zda má v tomto ohledu český výzkum vůbec šanci držet krok s mezinárodními týmy, protože vývoj vakcíny na COVID-19 bude určitě probíhat v silně konkurenčním prostředí. Odborníky, kteří této problematice rozumí, máme, ale obávám se, že chybí zázemí, týmy, zkušenosti. V Československu se kdysi vakcíny vyráběly, ale to už je bohužel historie.

V motolské nemocnici probíhá testování na COVID-19 prakticky od začátku, kdy koronavirus dorazil do Česka...
Ano, testy provádí naše oddělení. Vlastníma rukama jsem se na testování podílel jen chvilku na úplném začátku, kdy jsme nevěděli, co dělat dříve. Měli jsme nedostatek rukou, ale hromady vzorků. Všechen personál pracoval na maximum, takže jsem se musel i já obléknout do ochranných pomůcek a vzorky zpracovávat.

Jak člověk uvažuje, když mu rukama prochází něco neznámého, což COVID-19 v té době rozhodně byl?
Když se to na vás valí ze všech stran, moc o tom nepřemýšlíte a děláte to nejlepší, co umíte. Každopádně si vzpomínám, jak ještě v lednu či v únoru tento virus a s ním spojené nebezpečí epidemie řada z nás nebrala příliš vážně. Čína pro nás byla daleko. Možná jsme se trochu báli kvůli cestování, ale od návštěvy Itálie na přelomu února a března se mnoho lidí nenechalo odradit. S realitou karantény, izolací a nouzového  stavu jsme prostě v době prvních zpráv z Wu-chanu nepočítali. Takže začátek jsme zřejmě všichni podcenili.

I vy?
No, ano, my jsme například z mikrobiologického pohledu zpochybňovali zprávy o čtrnáctidenní inkubační době. Pamatuji si, že jsme si říkali, že to v případě akutního virového respiračního onemocnění není dost dobře možné. Z Číny přicházely jen různé střípky informací a mnohé z nich byly překvapivé. Vlastně i to, že zdrojem nákazy mohou být lidé, kteří vůbec nevyvinou příznaky, to pro nás byla a stále ještě je jen málo popsaná kapitola.

Když tedy probíhal kolektivní test imunity a výsledky ukázaly, že se protilátky objevily u velmi malého počtu lidí, tak vás to předpokládám moc nepřekvapilo?
Myslím, že to nepřekvapilo ani ty, kteří tento projekt vedli. Zpráva je to poněkud nemilá, protože z pohledu populace by bylo krásné říct, že nemoc spousta lidí prodělala bez symptomů a ten virus tedy není tak zákeřný, jelikož jsme si ho často ani nevšimli. Šíření viru určitě zabránila přísná opatření, která byla od začátku nastavena.

Bylo tedy správné, že přišla restriktivní opatření?
Věřím, že ano. Nebyl čas na dlouhé úvahy o povaze epidemie a opravdu jsme nevěděli, s čím máme tu čest. Jako první reakce to tedy bylo na místě, navíc se společnost alespoň trochu uklidnila. Zároveň si ale myslím, že jsme zaspali v testování. Testy probíhaly relativně dlouhou dobu pouze v jedné laboratoři, pak se přidalo pár vybraných a až poté se začal okruh laboratoří rozšiřovat rychleji. Hned na začátku se podle mě mělo povolit testování v co největším počtu laboratoří, u kterých máme jistotu, že dokáží COVID-19 správně diagnostikovat. A jestli si dobře vzpomínám, lidé na testy chtěli chodit a měli důvod být testováni, ale testy nebylo kde provádět. Dnes jsme schopni v případě nutnosti dělat deset až patnáct tisíc testů denně.

Na podzim zřejmě přijde druhá vlna koronaviru, souhlasíte? Co dělat, jak se připravit? Asi není řešením zase všechno zavřít a zalézt pod peřiny...
Souhlasím, také si myslím, že druhá vlna přijde. Otázka je, v jaké síle. Ale i kdyby v mnohem menší, než ji zažíváme dnes, bojím se, že společnost bude mít tendenci se zavřít stejně jako teď na jaře, protože bude neméně vystrašená. Musí být nutně připravena strategie, jak postupovat. Pevně věřím, že už se na tom na příslušných místech pracuje a chystá se jasný manuál, co a jak se bude dělat. Je třeba se maximálně soustředit na zranitelné skupiny obyvatelstva a ty před infekcí ochránit. Rizikové faktory známe. Je to nejen věk, ale i přidružené nemoci, jako je obezita, diabetes, hypertenze. Tyto lidi je třeba dostat mimo nebezpečí. Ale třeba zavírat školy apod., to už určitě ne, to by nebyl dobrý nápad.

Proč myslíte?
Jsou opatření, která dávají smysl, ale panika kvůli přítomnosti viru v populaci není na místě. Podívejte se, máme tu teď pět různých koronavirů. Některé ani běžně nediagnostikujeme, i když také způsobují infekce dýchacích cest. Zjišťujeme je většinou jen u hospitalizovaných pacientů kvůli dalšímu postupu léčby. Loni jsme třeba úplnou náhodou zjistili koronavirovou infekci, jinou než SARS-CoV-2, u našich dvou pracovníků, kteří měli ošklivou virózu dýchacích cest a jen ze zvědavosti se otestovali. Toto by mělo být lidem jasné, že i koronavirus typu SARS-CoV-2 bude cirkulovat a vracet se. Hlídejme rizikovou populaci, ale nešiřme děs a paniku.

Takže ve zkratce – s COVID-19 se prostě musíme naučit žít, je to tak?
Kdybychom to teď takto zjednodušeně podali, budeme nejspíš ukamenováni. Společnost je nyní nastavena velmi senzitivně v tom smyslu, že koronavirus se rovná skoro smrt. Nyní je celé téma zbytečně vygradované, je nutné otevřít odbornou debatu a lidem vysvětlit, jak se věci doopravdy mají, co komu hrozí a proč.

Kdo by měl tuto debatu vést? Pan Prymula, pan ministr Vojtěch, nebo vlastně kdokoli, kdo to bude umět vysvětlit?
Záleží, kdo by takovou diskusi zaštiťoval, za mě by to mohlo být ministerstvo zdravotnictví a měli by do ní vstoupit příslušní odborníci z klinických oborů, epidemiologové, virologové a imunologové, ale nakonec i ekonomové. Na nich je, aby řekli, co dělat, aby nebyla země paralyzována, pokračovala výroba a tak dále. Je nejvyšší čas začít se chystat na podzim a připravovat strategický plán.

Máte jako mikrobiolog pocit, že by nový typ koronaviru mohl uniknout z čínské laboratoře, jak se často spekuluje?
Jedna věc, o které se mluvilo, byla, že jde o lidský nástroj uměle vytvořený. To se nezakládá na vůbec žádných faktech a jde spíš o konspirační teorii, které nepřikládám žádnou váhu. Naopak se z genetických dat viru ukazuje, že se jedná o koronavirus, který prošel vývojem a že se do lidské populace dostal ze zvířat. Výrobek Číňanů to jistě není. A jestli virus unikl z jejich laboratoře? Nevidím to příliš pravděpodobně. Neumím si představit, že by jejich laboratoř nedodržela velmi přísná pravidla, která jsou při manipulaci s rizikovými viry nastavena. 

Ale úplně nemožné to asi není?
To téměř nikdy nic. Může se to třeba stát záměrně. Pracovník virologie se rozhodne, že ublíží světu a virus "vypustí". Stejně, jako se pilot rozhodne, že s letadlem plném lidí narazí do skály. Říkáme si, že to není možné. Ovšem jen do chvíle, než se to stane.

Když spolu mluvíme, působíte velmi klidně a vyrovnaně, je to nutná podmínka pro to, aby byl člověk mikrobiologem? Protože práce s viry je asi běh na dlouhou trať...
Tak to jste mě překvapil, já jsem naopak velmi netrpělivý a mám rád, když se věci hýbou a řeší se prakticky okamžitě. V mikrobiologii máme různé metody a diagnostické postupy, které vedou k výsledku za různě dlouhou dobu. No a já se samozřejmě věnuju těm, které jsou nejrychlejší.

KAM DÁL: V Itálii jsem prožila osm týdnů domácího vězení. Záviděla jsem známým v Česku, kterým dovezli jídlo do tří dnů.