Největší dostihový jezdec Josef Váňa přežil i klinickou smrt. Jako první si osedlal prase

Na světě jsou lidé, kteří se pro některé věci prostě narodí. Josef Váňa podle svých slov již od dětství osedlal všechna zvířata, která mu to umožnila. To úplně první bylo v pouhých pěti letech překvapivě prase. Následovaly kozy, krávy, až v 16 letech se setkal s pořádným jezdeckým koněm. 

Jako chlapec vyrůstal na vesnici na Valašsku, kde se s koňmi pracovalo jen v lese a na polích. Poprvé si však na koně sedl za odměnu. Sedlák ho posadil za chomout, protože poctivě odháněl mouchy od chladnokrevných koní. Byť už se u něj touha sedět v sedle objevovala velmi brzy, dostihy začal jezdit až ve 29 letech. O to déle vydržel na vrcholu. Jeho úspěchy jsou nedostižné a z Josefa Váni se stala živoucí legenda. 

Milovník adrenalinu

Předtím, než Josef Váňa svoje jméno spojil s dostihy, vystřídal hned několik různých a pestrých profesí, včetně sportovních disciplín. Jeden jmenovatel byl však pro všechny stejný - adrenalin. Hlavně v momentě, kdy se stal členem Horské služby a aktivně jezdil vysokohorské sjezdy na lyžích. 

V minulosti však pracoval také jako pomocný dělník na stavbě televizního vysílače Praděd, jako strojník lyžařského vleku a vedoucí lyžařského střediska. Začínal však jako chovatel a ošetřovatel koní v Tlumačově nedaleko Zlína. Se závoděním na koních začal ve 29 letech. Ostatní v jeho věku končili a on byl na startu veleúspěšné kariéry. 

Údajně musel radikálně srazit svoji váhu, aby mohl být konkurenceschopný. Nemožné se tak stalo realitou a zrodila se hvězda této disciplíny. Nebylo by však žokeje bez koně…

Legendární Železník

Úspěšná kariéra v sedle je spojena hlavně s Velkou pardubickou. Tu vyhrál osmkrát, což se nikomu jinému nikdy nepodařilo. Poprvé se závodu zúčastnil v roce 1985 - tehdy ještě s koněm Paramonem. Skončil na druhém místě a jak se sám v rozhovoru přiznal, že kdyby neotálel se znovunasednutím, vyhrál by. 

První vítězství si však připsal již o dva roky později. Tehdy však seděl v sedle legendárního Železníka. Ten jako jediný kůň dokázal Velkou pardubickou vyhrát rovnou čtyřikrát a vždy s Josefem Váňou. Pravděpodobně nejlegendárnější vítězství si spolu připsali v roce 1991, kdy dokázali závod dokončit jako první, přestože je postihl pád. 

Páté vítězství si připsal v sedle koně Vronského a další slavné výhry už absolvoval s koněm Tiumenem. Tehdy se jednalo o překvapivé a fascinují výhry, protože Váňa porážel soupeře bez ohledu na svůj věk. To však není vše. 

Váňa si ve svém oboru získal obdiv díky tuhému kořínku. Sám tvrdí, že není kost v těle, kterou by neměl zlomenou. V roce 1994 v Německu přišlo nejvážnější zranění, kdy spadl na jedné překážce a přitom na něj hřbetem dopadl kůň jiného závodníka. 

Váňa utrpěl vážný otřes mozku, mnohačetné zlomeniny žeber a pánve, zhmožděninu hrudníku a levá plíce byla místy utržená. Už během převozu do nemocnice prožil klinickou smrt po zástavě srdce. Lékaři mu nedávali velké šance, ale on už dva dny po návratu z nemocnice seděl v sedle koně Matia Mou. 

Muž z kamene

Maličký muž štíhlé postavy křehce jen vypadá. Velkého dojetí a sentimentu se z jeho úst nedočkáte. Fyzicky odolný a emociálně obrněný Josef Váňa se vůbec nezdráhá ochutnat koňský salám. 

Sám však jako hlavní hledisko úspěchu vnímá spojením duší koně a jezdce. O tom, že je kůň někdy vhodný na porážku a následně použit klidně jako strava, nikterak nepochybuje. Váňa je nekompromisní a bez sentimentu. Politicky aktivní Váňa se může pochlubit Medailí za zásluhy, kterou dostal v roce 2009. Na svém kontě má hned deset vítězství ve Velké pardubické i jako trenér.