Smutný konec tradiční pražské cukrárny. Současná krize je poslední kapkou
Cukrárna je její život. Paní Hana Ryvolová i přes pokročilý věk stále ohromuje svojí vitalitou a energií. Za pultem její cukrárny U Veletrhu ji můžete potkat, jak počítá vaši utratu na papír bez kalkulačky a na konci směny nese tácy se zákusky do lednice. Na jednom místě se její rodinný podnik drží přes šedesát let, ale v současnosti se zdá, že bude muset skončit. Smutný osud jednoho poctivého podniku, kde si můžete dát jedny z nejlepších zákusků v Praze, tak píše svoji poslední kapitolu.
Vaše cukrárna má hlubokou tradici. Jak dlouho je cukrárna U Veletrhu na jednom místě?
Jsme tady kolem šedesáti let. Převzala jsem to po manželovi, který zemřel před 12 lety a já jsem tady zůstala a pokračovala v provozu.
Ta cukrářská tradice ve vaší rodině je však mnohem hlubší. Nepletu se?
Tatínek mého manžela byl cukrář. Ten měl cukrárnu na Smíchově kousek od Ženských domovů. Já jsem tedy všechny recepty převzala od muže. Tchána jsem už moc nezažila. Vím však, že byl moc šikovný. On pracoval v tradiční a vyhlášené cukrárně u Antonína Bergera. Recepty na některé zákusky máme právě od něj.
Jak vaše cukrárna fungovala v minulosti?
Původně byla cukrárna vedle vznikajícího automatu, který stál ve vedlejším domě. Vypadalo to tady úplně jinak. Naproti ve Veletržním paláci byly kanceláře a bylo tam zaměstnáno mnoho lidí. Byly tam zahraniční podniky a všichni zaměstnanci chodili k nám nebo na oběd do toho vedlejšího automatu, který byl výborný. Tam jste koupil všechno. V poledne se tam najedli, koupili si domů maso, ale třeba i polotovary. Byl tam studený pult, teplý pult. A právě součástí toho automatu byla i naše cukrárna. Po našich zákuscích byl tehdy doslova hlad.
Ten automat skončil kdy?
Dům po revoluci dostali v restituci Rakušani, kteří celou budovu zbourali a nechali jen obvodové zdi. Ten provoz automatu dostal odstupné a manžel se rozhodl pokračovat. No a po revoluci skončil i ten zahraniční obchod ve Veletržním paláci, dneska jsou podobné kanceláře rozmístěné všude možně.
Dneska je ve Veletržním paláci galerie, která vznikla krátce po revoluci. Jak vám šlo podnikání posléze?
Práce s tím bylo hodně, ale nebyl problém prodat dort. Zájem byl i tak velký. Měli jsme i podpultové zákusky. To, že je naproti galerie, nám vlastně nic nepřináší. My jsme prostě pokračovali v tradici a něco jsme dělat museli. Manžel byl cukrář, já jsem vyučená cukrářka, tak jsme prostě pracovali dál v tom, co umíme. Zákazníků bylo však neporovnatelně méně než za minulého režimu. Byla to jiná doba. Třeba naše košíčky se vyráběly denně v obrovském množství. Pro vaši představu se čtyři plata po 60 košíčcích pekly třeba i třikrát denně a to byl jen jeden druh zákusku.
No a čím vy jste se jako cukrárna lišili a lišíte dodnes?
My stále pokračujeme v tom, co se dělalo dřív. Ta tradice zde je, že se to dělá doslova od píky, vlastně od samého vzniku. Děláme tradiční recepty ještě z Rakouska-Uherska. Ostatní cukráři to dělají ze směsí, tak to my rozhodně neděláme. Zároveň si to opravdu všechno děláme sami. Je tady dílna a zaměstnávám dvě cukrářky, které pracují proti sobě. Jedna dělá buchty a pečivo, druhá peče dorty. V současnosti zaměstnávám šest lidí včetně uklízečky.
Jak se vás dotkla současná krize v rámci pandemie koronaviru?
Ono se to nahromadilo. Podnikání nám už nejde delší dobu. Lidi na to buď nemají peníze, nebo si spíš všichni nakoupí ve velkých supermarketech, kde si koupí třeba i celý dort. My nejvíce prodáváme o Vánocích a Velikonocích, ale obecně ten zájem opadá už delší dobu a bude asi ještě hůř.
Dalo by se tedy se smutkem říct, že současná krize je taková poslední kapka?
Určitě, určitě. My budeme muset definitivně skončit v červnu. My jsme to zatím nikde nevykřikovali. Ví to pan starosta Čižinský, ví to pan senátor Hampl, který s námi o tom mluvil. Ten se sice snažil, ale berte si od někoho nějakou menší podporu, když víte, že to stejně nestačí.
KAM DÁL: Lenka Hasnedlová: musela jsem dát do zástavy vlastní dům, aby mohl vzniknout domov pro seniory
