Starostka Havelková: Česká pošta nám tvrdí, že nerozváží letáky. Přitom je distribuovala pro ministerstvo zdravotnictví
Starostové a starostky se po celé zemi snaží zvládnout pandemii koronaviru. Ochranných pomůcek či dezinfekce je málo, od státu navíc většinou dostanou jen nedostatečné minimum. Potvrzuje to i starostka Kostelce nad Černými lesy Jana Havelková. V našem rozhovoru přiznává i nepříjemnou zkušenost s Českou poštou. Ta odmítla distribuovat místní zpravodaj s informacemi o nouzovém stavu, důležitými kontakty apod. s tím, že letáky nerozváží, byť by šlo o placenou službu. Zajímavé je, že leták ministerstva zdravotnictví státní podnik rozvezl po celé zemi a zdarma.
Paní starostko, jak zvládáte nouzový vztah u vás ve městě?
Děláme, co můžeme. Ostatně jako asi všichni starostové v celé republice. Musíme si pomoci sami. Jediné, co jsme od státní správy dostali, bylo zhruba 200 litrů dezinfekce. Využíváme ji pro potřeby města, tedy v budovách úřadu, na služebně městské policie, v knihovně, na veřejné prostory jako autobusové zastávky či lavičky a tak dále. Část dezinfekce jsme také rozdělili mezi nejohroženější skupinu, což jsou senioři nad 70 let, kterých je v Kostelci n. Č. l. a Svatbíně 492. No, a něco jsme také dali vlastníkům domů, kde jsou více jak čtyři bytové jednotky, na úklid společných prostor.
A co třeba roušky a další ochranné pomůcky?
Roušky jsme jako město dostali pouze od našich dobrovolnic a švadlenek. Dodávala jsem látky z osobních zásob, za městské peníze jsem koupila gumy a kalouny. Dámy samozřejmě šily zadarmo. Pak jsem ještě dostala sto kusů jednorázových roušek pro město od kamarádky a tři ochranné štíty od známého. Třicet tisíc korun nám darovala místní firma AK Kostelec. Od státu nebo kraje, kromě již zmíněné dezinfekce, nic. I když, jak se to vezme...
Co tím myslíte?
Když jsem mluvila o daru státní správy, myslela jsem tím hmotné statky. Jinak od počátku nouzového stavu dostáváme takřka denně různá opatření, doporučení, nařízení, a to většinou třikrát. Asi abychom je nepřehlédli. Problém je, že se velmi často mění, takže člověk musí být ve střehu a číhat u mailu.
Prý už se u vás objevili nějací darebáci, kteří tvrdili, že jsou dobrovolníci, je to tak?
Mám takové informace z veřejných zdrojů. Senioři, kteří zde patří k nejohroženější skupině, jsou velmi důvěřiví a nějací lumpové toho prý využívají k vlastnímu obohacení. Proto naše dobrovolníky evidujeme, všichni mají „kartu dobrovolníka“, kterou se prokazují při kontaktu s lidmi, kteří potřebují pomoc. Opravdu důrazně doporučuji, aby byla tato karta vždy vyžádána.
Jak vlastně k lidem dostáváte čerstvé informace? Protože jak jste už sama říkala, věci se mění poměrně rychle...
Snažíme se se změnami držet tempo, ale někdy je to vážně dost složité. Ale třeba
městské periodikum Černokostelecký zpravodaj vychází jednou měsíčně a dubnové číslo je věnováno převážně informacím souvisejícím s nouzovým stavem. Musím však zmínit překvapivý postoj České pošty, která odmítla zajistit placenou distribuci tohoto magazínu s odůvodněním, že mají zákaz letáky k roznášce přijímat. Tuto informaci dostala pracovnice městského úřadu u přepážky na pobočce České pošty v našem městě.
Počkejte, a leták ministerstva zdravotnictví, který byl Českou poštou distribuován a kde pánové Prymula a Vojtěch šíří dosti nejasné informace, je co? Navíc ministerstvo za tuto službu neplatilo.
Nevím, asi někdo může využívat privilegia, na která nemají ostatní nárok. Troufám si tvrdit, že místní zpravodaj poskytuje neméně důležité informace jako tiskovina MZČR, a to zejména sdělení pro místní obyvatele. Konkrétně jde o informace o dobrovolnících a pomoci v našem městě včetně místních kontaktů, sdělení o neuplatňování sankcí při nezaplacení místních poplatků, podpora města živnostníkům a podnikatelům, informační SMS kanál, dále sdělení zástupce Policie ČR a informativní článek dětské praktické lékařky a tak dále. To vše v souvislosti s nouzovým stavem.
Budete to dále nějak řešit?
Že bych poslala třeba stížnost řediteli České pošty nebo panu premiérovi, aby si udělal ve státní firmě pořádek? Ne, přijde mi to jako zbytečné plýtvání časem, stejně bych si nepomohla. Jednodušší a rychlejší řešení je oslovit naše dobrovolníky, kterým náleží úcta za jejich nezištnou pomoc a poděkování.
KAM DÁL: Jana Klekar: Moje jizvy jsou důkazem toho, jak jsem bojovala za svůj život.
