Je ohrožena zdravotní péče? V některých regionech chybí lékaři, situace je vážná

Nedostatek praktických lékařů na venkově je jedním z problémů zdravotní péče v Česku. Starší doktoři končí praxi, mladí je nenahrazují. Běžně to chodí tak, že generační obměnu obvykle zajišťují nově atestovaní lékaři. Regiony mimo město však doplácejí na jejich nerovnoměrné rozdělení, proto v nich mnohdy praktici zoufale scházejí.

Každá zrušená venkovská praxe tak stovky pacientů staví do situace, kdy musí za novým lékařem dojíždět desítky kilometrů, nebo v krajním případě zůstanou bez praktika úplně. Mladí lékaři se ale přitom svou budoucnost spojit s venkovem nezdráhají. V čem je tedy takový problém?

Je v některých krajích či obcích v ohrožení dostupná zdravotní péče? 
​V české legislativě je zakotvena dostupnost všeobecných praktických lékařů (VPL) v dojezdu do 35 minut autem. Tato síť určitě v celé ČR dostupná je. Nicméně pro spoustu pacientů je to vzdálenost velká, takže jsou regiony, kde už praktici výrazně chybí. Mezi ně v tuto chvíli patří například okolí Ústí nad Labem, Karlových varů nebo Vysočina. Částečně pak Zlínský kraj, sever Olomouckého kraje nebo Liberecko.

Jak je na tom obecně Česká republika s praktickými lékaři, máme jich dostatek?
Kvůli demografickému vývoji jich brzy bude málo. V ČR má přes 60 let více než 40 % VLP. V dalších pěti až deseti letech tak budou s největší pravděpodobností scházet zhruba 2 000 praktiků, pokud je nezvládneme nahradit. Zároveň máme dostupná data, která sledují kolik odchází lékařů – a kolik nových přichází v jednotlivých regionech a také v závislosti na velikosti sídel. Z nich vyplývá, že v sídlech pod 5 000 obyvatel praktiků ubývá, a naopak v sídlech nad 200 tisíc obyvatel je situace stabilní, nebo lékařů přibývá. Takže je jasně vidět trend úbytku mladších VPL na venkově.

Takže se dá se říct, že je jich někde „přetlak“? A naopak, kde praktici nejvíc chybí?
Na těch datech je jednoznačně vidět, že menší sídelní útvary, jako jsou vesnice a menší města, tolik nelákají mladé lékaře k přebírání praxí. Což nejspíš souvisí s celkovou kvalitou života na vesnici a také s tím, jak se stát a jeho instituce zabývají zkvalitněním života na venkově. Pak samozřejmě jsou a vždycky budou regiony, které jsou atraktivnější na život pro kohokoliv, a naopak regiony, které jsou atraktivní méně. To jsou například průmyslové regiony, který nikdy nebudou tak atraktivní jako například regiony s nádhernou přírodou a historickými centry měst.

Chtějí se mladí praktičtí lékaři stěhovat na venkov, mají zájem?
Mladí praktici překvapivě chtějí pracovat na venkově, 54 % z nich je ochotno na venkově pracovat. Takže ta otázka není taková, že by tam nechtěli být, ale že jim nedokážeme nastavit podmínky tak, aby tam ve výsledku zamířili.

Co chybí, aby se tak reálně dělo, proč nejsou venkovské ordinace zaplněné?
Otázka venkovského lékařství je složitá, je to samozřejmě na dlouhodobé řešení. Nicméně i v těchto dlouhodobých řešeních lze najít témata, která lze adresovat poměrně rychle. Určitě je to vzdělávání – my víme, že na lékařských fakultách nedostávají medici dostatek informací o našem oboru, chybí tady krátkodobé stáže ve venkovských ordinacích. U finančních pobídek, které v tuto chvíli nabízejí kraje nebo ministerstvo zdravotnictví, víme, že se míjejí s tím, co by mladí praktici ocenili. Většina pobídek je v tuto chvíli krátkodobá nebo jednorázová, zatímco mladá generace by ocenila spíše ty dlouhodobé, ve smyslu vyšších úhrad od zdravotních pojišťoven, případně snížení daňové zátěže. Pak jsou tam samozřejmě otázky výrazně dlouhodobé, které souvisejí s celkovou kvalitou života na venkově, což se netýká jenom lékařů – dostupnost škol, školek, zaměstnání pro partnera, dopravní obslužnost.

Pokud vím, tak z vašeho průzkumu také vyplynulo, že lékaři by chtěli pracovat jinak. Můžete to rozvést?
Ano, to je velmi zajímavé. Z odpovědi na otázku ohledně formy, jakou by chtěli mladí lékaři pracovat, jednoznačně vyplynulo, že preferují v 77 % částečné úvazky a týmy primární péče, tzv. sdružené praxe. Tady nastává problém, protože v Česku naprosto drtivě převládají tzv. single-handed praxe, tedy jeden lékař, jedna sestra, které už z principu vlastně částečné úvazky vůbec neumožňují. A když to dáme do kontextu toho, že většina pobídek krajů a podobné se míjí s poptávkou mladých lékařů, tak tvoříme vlastně téměř neřešitelnou situaci, která by se přitom při jen malých změnách mohla překlopit.

Mohou mít lékaři pocit, že když dnes půjdou na venkov, je to pro ně „konečná“? Tedy, že se nemohou dále posouvat, vzdělávat apod.
Je to jeden z faktorů – několik respondentů v průzkumu rukou dopsalo něco ve smyslu „co se divíte, že nikdo nechce na venkov, když do nás celou fakultu hustí, že když to uděláme, tak z nás bude ten hloupý venkovský lékař“. Dost často jim to říkají lékaři úplně jiných odborností, kteří ani nevědí, jak dnes venkovská praxe vypadá, a mají stále představu toho Štěpánka z Bezdíkova, což je ale obrázek 35 let zpátky. To opět souvisí s výukou na lékařské fakultě, kterou jako nedostatečnou s ohledem na náš obor označilo 82 % respondentů. Nám se v tomhle ohledu velmi osvědčují ty krátkodobé praxe v ordinacích venkovských VPL, kdy se během několika týdnů často naprosto mění pohled studentů na tuto specializaci.

Už jste zmínil pobídkové programy. Mají je dnes Ministerstvo zdravotnictví, kraje a pojišťovny. Proč nejsou motivační, kde je chyba?
Většina pobídek dnes má podobu buď stipendia při studiu na fakultě, nebo jde o jednorázové příspěvky na pořízení praxe nebo vybavení ordinace, které nejsou pro lékaře příliš zajímavé. Naopak zajímavé je například poskytnutí stavebního pozemku nebo bytu, případně dlouhodobá opatření, jako jsou vyšší platby za výkony, případně snížení daní. To je zajímavé pro více než 80 % dotazovaných. ​Čili je určitě na zvážení, zda nezměnit jejich strukturu. A opravdu to není jen o finanční výši.

Hradí pojišťovny všechna vyšetření ve venkovských ordinacích? Protože právě i z jejich strany je tlak na co nejdostupnější péči...
Jako jeden ze 3 faktorů, které rozhodují o místě, kam se mladý praktik vydá, uváděli respondenti dostupnost navazující lékařské péče. Jinými slovy, mladí si uvědomují, že na venkově nebudou moci tak často odeslat pacienta na další vyšetření ke specialistům nebo do nemocnice, a to jednoduše proto, že tam není takové spektrum péče jako třeba v Praze. To ale znamená, že budou muset více té práce odvést sami. No a v systému je spousta omezení, která limitují naši práci. My třeba nemůžeme psát všechny léky, přestože mnohdy víme, jak nemoc diagnostikovat a léčbu vést. Další typický příklad je ultrazvuk. My jej umíme používat a víme jak na něj, ale zdravotní pojišťovny se stále poměrně silně brání tomu, aby tuto péči hradily.

Měla by osvěta mladých praktiků začít už během studia? Myslím tím vysvětlení, že venkovské lékařství není nic špatného apod.
Zcela určitě, výuka praktického lékařství u nás už dávno neodpovídá evropským standardům a zvyklostem. Jenom pro představu, student medicíny v Česku za 6 let studia stráví v ordinaci praktika 1–2 týdny (v závislosti na lékařské fakultě) a absolvuje jeden rok seminářů. Jsou země v Evropě, jako je například Irsko, kde student lékařské fakulty od 2. do 6. ročníku absolvuje až 18 týdnů stáží ve venkovské ordinaci praktického lékaře a studium oboru začíná už od 2. ročníku. Je to důležité i z hlediska poznání místní komunity v daném kraji, protože student takto už od začátku získává vazbu na tu danou oblast. A data ukazují, že se tam velmi výrazněji často vrací pracovat.

Není na venkově problém s atestací? Mají mladí lékaři, kteří už se pro venkov rozhodnou, stejné podmínky jako ve velkém městě?
Předatestační příprava je v Česku postavená na tzv. školitelích a ano, je trošku problém, že školitelů máme více ve velkých městech a na venkově je jich méně. Souvisí to samozřejmě i s generační obměnou školitelů a lékařů. Na to se nyní snaží reagovat projekt Společnosti všeobecného lékařství, který minulý měsíc jmenoval 14 krajských zástupců pro školení. Čili každý kraj má nyní svého zástupce od SVL, který se má věnovat právě kvalitě vzdělávání, školitelům a školencům. Od toho projektu si slibujeme, že se výrazně zlepší jak dostupnost vzdělávání pro mladé lékaře, tak kvalita vzdělávání.

KAM DÁL: Jsou Češi zaostalí? Lékařky jsou i v 21. století diskriminovány, začíná to už během studia.