KOMENTÁŘ: Rok od ukrajinské katastrofy: Jak Putin s Lavrovem vodili Západ za nos
Dne 24. února 2022 zavelel ruský prezident Vladimir Putin k bezprecedentní vojenské invazi, která trvá dosud. Než ruská vojska skutečně zaútočila (dle propagandistického slovníku „osvobozovala“ ruskojazyčné Ukrajince na východě a jihu), ministr zahraničí Sergej Lavrov s Putinem vodili Západ doslova za nos. Lavrov před invazí prohlásil, že Rusko nehodlá na Ukrajinu zaútočit. O pár dní později už začala regulérní válka.
Už rok trvá vojenský konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou, už rok pokračuje lidská i materiální devastace čtyřicetimilionové země se všemi důsledky z toho plynoucími. Ve čtvrtek 24. února 2022 dal Putin příkaz k vojenskému pádu, který měl v ideálním případě proměnit Ukrajinu ve druhé Bělorusko, poslušný satelit v čele s nějakou tvárnou loutkou, která by byla Putinem uměle dosazena do čela Ukrajiny. „Denacifikace a demilitarizace“ se ovšem po selhání útoku na Kyjev hned zkraje konfliktu nedaří podle představ a ruská vojska narážejí na tvrdý odpor obránců, jimž pomáhá ve vypuzení okupantů všestranně Západ.
Lavrov i Putin vodili Západ za nos
Ještě před začátkem války to ovšem vypadalo na to, že žádná nakonec nevypukne. Putin několik dní před kritickým datem uznal nezávislost pseudorepublik, které byly vyhlášeny separatisty na východě Ukrajiny. Ruský prezident podepsal dekrety stvrzující tento stav, který hlavně umožňoval legální základ pro rozmístění ruských vojáků na Donbasu. Mezinárodní společenství očekávalo, že to bude ze strany Kremlu poslední územní požadavek a vyhrocené „krizové období“ před vojenským vpádem skončí právě takto. Ale realita byla jiná, mnohem syrovější.
Putin a ministr zahraničí Lavrov si totiž ve skutečnosti se Západem pouze hráli, to je nezbytné dodat. Rusko hlavně požadovalo bezpečnostní garance, že se NATO nebude rozšiřovat dále na východ. Přitom dobře vědělo, že takové garance jim Severoatlantická aliance prostě nikdy nemůže dát. Do NATO totiž vstupují státy na základě svobodné vůle, nejnověji pak Švédsko a Finsko, které mají obavu o svou bezpečnost. Těmto i jiným státům pak nelze upírat svobodnou vůli vstupovat do kterýchkoli mezinárodních organizací, jak jen ony uznají za vhodné.
Požadavek Moskvy nebylo možné splnit, nicméně Putin si už v této době připravoval alibi pro zamýšlenou invazi. Pokud Lavrov říkal jen několik dní před ruským vojenským vpádem, že na Ukrajinu ruská vojska nezaútočí, tak lhal, protože ve skutečnosti byla celá operace připravována minimálně několik měsíců po personální, vojenské a logistické stránce. To ostatně potvrdil pár dní po útoku například poslanec Rifat Šajchutdinov, čímž zároveň Lavrova usvědčil ze lži, a nikoliv „mírotvorných“ záměrů. Samotnou invazi kremelská propagandistická mašinérie vykládala až jako důsledek neochoty Západu a NATO k ústupkům zohledňujícím „existenční zájmy“ Ruska, a neoblomný Západ tak vlastně Putina dotlačil k provedení ozbrojené akce na Ukrajině.
Putinův útok jako důsledek paranoidního uvažování
Putin byl připraven jít do vojenského dobrodružství i přesto, že musel dobře vědět, že to bude mít vážné následky pro Rusko, jeho mezinárodní izolaci a sankce, které na ně budou v několika kolech uvaleny. Nepočítal ovšem s tím, že Západ poskytne napadenému státu tak vydatnou vojenskou, zpravodajskou a humanitární pomoc.
Celý útok na Ukrajinu je tak svého druhu důsledkem paranoidního uvažování ruského politického vedení. Putin „trpí“ utkvělou představou, že Západ chce Rusko zničit, vymazat z mapy, nebo rozdělit, a navždy tak ukončit jeho velmocenský status. I ruskému prezidentovi však musí být jasné, že pokud by to Západ chtěl udělat, tak se to rovná třetí světové válce, kterou nechce opravdu nikdo.
Putin a celá ruská společnost nestrávili fakt, že Rusko už není Sovětským svazem a jeho velmocenský vliv citelně klesl. Ruský prezident si ostatně postěžoval, že největší geopolitickou katastrofou 20. století byl rozpad Sovětského svazu na konci roku 1991. Putin aplikuje neexistující geopolitická schémata na existující stav věcí, což zahrnuje i staré rozhraničení sfér vlivu. Do té ruské má i nadále patřit Ukrajina, která podle Kremlu není ani samostatným státem, a musí se proto kdykoliv podvolit kremelskému carovi. Jak ale může Ukrajina patřit do ruské sféry vlivu, když jak ona, tak Rusko vznikly na troskách rozpadnuvšího se Sovětského svazu jako nezávislé státy, to už Putin neřekne. Účel totiž světí prostředky.
Rusko se lhaním o tom, že Ukrajinu nenapadne, nejen veřejně blamovalo, ale odhalilo svou skutečnou podstatu, jež je imperialistická, dobyvačná. Kreml rozumí pouze síle, ostatní bere jako slabost soupeře. Proto je svrchovaně důležité, aby Ukrajina byla i nadále materiálně podporována Západem a ruští okupanti byli konečně vyhnáni z území, kde už rok nemají vůbec co pohledávat.
KAM DÁL: Ostuda Evropského parlamentu: Po jeho chodbách se procházejí vlivní Rusové. Vědí prakticky o všem, co se kde šustne.
