Na vojnu za tuhého socialismu šel o tři roky později, měl totiž nejprve dva roky a poté ještě rok odklad. „Měl jsem tedy věk, kdy většina kluků už byla z vojny doma,“ řekl Čtidoma.cz Aleš, který narukoval do Bratislavy k VÚ 8070 Vajnory. „Podezřelé“ bylo, že „do zeleného“ šel v lednu, což zdaleka nebylo běžné. Hned na začátku tedy pojal podezření, že nepůjde o normální vojnu.

„Druhá podezřelá věc byla, že jsem po příjezdu vlakem do Bratislavy a vyhledání autobusového spoje do Vajnor vystoupil na zastávce v polích. Nebyl jsem sám, bylo nás několik. Vydali jsme se k betonovému oplocení jakési stavby, kde nám na ‚vrátnici‘ řekli, kam se máme hlásit. Vůbec jsme netušili, kam jsme se to dostali.“ Na to, co přišlo, mladé muže nikdo nepřipravil.

Tak dlouho, dokud to mazáky bavilo

První měsíc byl přijímač. Zima jako na Sibiři, foukal ledový severák. „Šikanovali nás jak velitelé družstev a čet, tak i lampasáci. Teplá voda a sprchování jednou týdně, každý večer nástupy v pyžamu na chodbě před pokoji. Kontrola oholení – ve studené vodě se strniště opravdu dohladka nevyholí a mazáci to věděli. Přejížděli nám papírky po krku pod bradou, a komu to zašustilo, musel poklusem na umývárnu a znovu se holit ve studené vodě. Že z nás tekla krev, to si každý asi umí domyslet. Trvalo to tak dlouho, dokud to mazáky bavilo,“ vzpomínal Aleš.

Každé ráno před snídaní rozcvička v modré teplákové soupravě. A pak přišla oblíbená „disciplína“ – velitelé jdou na procházku, dejte jim nějaké peníze, aby vás, až se vrátí, nechali na pokoji. „Jak naivní jsme byli! Hned napoprvé se vrátili po půlnoci a takové ‚boro‘, jaké udělali, to se nedá popsat. Byli jsme ubytovaní v prvním patře ze čtyř a mazáci (v tu dobu velitelé družstev a čet) vyhazovali postele z oken, ale některé vylétly oknem i s námi. Naštěstí se nikomu nic nestalo.“

Jídlo jsem často nestihl

Ani se stravou to podle Aleše nebyla žádná výhra. „Každý, kdo prošel vojnou a přijímačem, to zná. Voják má povinnost stravu odebrat, o její snědení není v řádech ani zmínka. Takže první šel na řadu velitel čety, poté velitelé družstev a až po nich členové družstev. Jedna četa měla tři družstva, každé družstvo mělo patnáct členů. V každém družstvu byli seřazeni vojáci od nejvyššího po nejmenšího. Byl jsem ve třetí četě ve třetím družstvu a byl jsem skoro nejmenší, takže skoro úplně vzadu. My jsme měli největší smůlu.“

Aleš vzpomínal, že když se velitelé najedli a zaveleli „vztyk, odchod“, tak poslední vojáci někdy ani nestačili dosednout ke stolu a už museli jít vyhodit jídlo a jít nastoupit před jídelnu. „Mimochodem, jídelna byla pochopitelně nevytápěná a byl to takový ten ‚likusák‘. Ostatně takové byly i umývárny se sprchami, kam jsme se chodili jednou týdně osprchovat do teplé vody, jinak zbytek týdne studená voda v umývárně na ubikaci.“

Plížení mezi hnojem

Zlatým hřebem výcviku byla vždy taktika. Tu měli na poli hned za kasárnami. „Naštěstí nebyl sníh. Plazili jsme se po poli, na povel jsme se pohybovali ‚plížením, plazením vpřed‘ a podobné voloviny. A nejúsměvnější bylo, že to bylo pole, které kdysi bývalo hlavním letištěm Bratislavy, nyní sloužilo zemědělským účelům. A dost často, i když to byl leden, po poli jezdil traktor, který měl vzadu na každou stranu dlouhé rameno s tryskami a hnojil pole. A my se plazili v tom.“

Vojákům bylo divné, že samopal dostali do rukou jen na učebně a jen na rozebrání a složení a vždy jen po skupinkách. „Pár dnů před přísahou jsme měli jet na ostré střelby na střelnici. Takže ráno poplach, nástup, sbalená velká i malá polní, dostali jsme samopaly, po snídani jsme vylezli do zaplachtovaných náklaďáků a vydali se na střelnici. Bylo nám podezřelé, že všichni velitelé koukali kamsi do dálky do kopců na Bílé Karpaty a měli zachmuřené tváře.“

Když se tam po nějaké době dokodrcali, nechali je sedět na korbách. Aleš si pamatoval, že byla taková mlha, že ani na té korbě nebylo vidět z jednoho konce na druhý. „Po několika hodinách sezení ‚náčelníci‘ usoudili, že to mléko se jen tak nerozestoupí a jsme tam zbytečně, dali povel a jelo se zpět do kasáren.“

Střelba se nekonala

Pak zas pár dní normální dril. A asi po třech či čtyřech dnech zase ráno poplach, nástup a příprava na odjezd na střelnici. „Koukali jsme na ‚buzeráku‘ do kopců a ty se válely pod hustou mlhou. Ale rozkaz byl rozkaz, tak se vyrazilo. Když jsme tam dojeli, situace z minula se opakovala. Po nějaké době sezení na korbách nás vyhnali ven a museli jsme přenášet nějaké velké kameny odnikud nikam. To proto, že nebylo vidět na krok a my vůbec netušili, co děláme, a jen jsme chodili jeden za druhým, abychom se neztratili. Samozřejmě vše s velkou a malou polní a samopalem na rameni.“

Počasí však bylo neúprosné, takže vojáky po několika hodinách znovu nahnali do náklaďáků a odvezli zpět do kasáren. A to byl konec ostrým střelbám. „Mohu říct, že jsme si na celé vojně ani jednou nezastříleli, ani slepými, natož ostrými.“

Zdroj: autorský článek

KAM DÁL: Takhle si jdou po krku šimpanzi. Neskutečná podoba s člověkem.