Nejošklivější budova v Praze, kterou v zahraničí milují. Dříve sloužila poslancům, dnes Národnímu muzeu

Dnes se jedná o rušné místo, kterému dominují automobily a zajímavý pás institucí, kde stojí Wilsonovo nádraží, Státní opera, bývalé Federální shromáždění, a Národní muzeum tím dodnes trpí. I kvůli hektické atmosféře místa je možná nespravedlivě přehlížena relativně monumentální budova, která dnes slouží jako sestra Národního muzea. Spojeny jsou v podzemí tunelem a hlavně významem. Historii má však zcela odlišnou než ikonická stavba, která ukončuje Václavské náměstí.

Peníze, peníze

Když byla v roce 1937 dostavěna budova Peněžní burzy, asi nikdo nepředpokládal, jak se bude budoucnost tohoto místa radikálně měnit. Architekt Jaroslav Rossler vytvořil krásnou stavbu, kterou bylo škoda bourat, a tak při vzniku Federálního shromáždění zvítězil architektonický návrh, jenž se rozhodl odvážně ctít tyto nepopiratelné kvality. 

V Praze však stále existoval nápad na vytvoření samostatné budovy parlamentu. Ten byl za první republiky improvizovaně zřízen v budově Rudolfina. Nápadů bylo mnoho a jeden z nich počítal se stavbou nové budovy na Letné. Rozlehlá a prázdná plocha se k tomu zdála být ideální. Proběhly dokonce dvě soutěže v letech 1928 a 1947. Žádná z nich se ovšem nerealizovala. 

Když se vrátíme k Peněžní burze, je nutné zmínit rok 1948, kdy nástupem socialistického diktátu přestala existovat a sídlo parlamentu se stěhovalo z Rudolfina právě sem. Komunistická moc však potřebovala pro svoje účely vytvořit monumentálnější dílo. Realitou se plán začal stávat až v šedesátých letech.

Zase ten Prager

Vypsaná soutěž na realizaci Federálního shromáždění probíhala v letech 1965 až 1966. Vítězem se stal tým významného architekta tehdejší doby Karla Pragera. Ten se pro konkrétní místo nebál využít netradiční řešení. Nekompromisní zastřešení budov navzájem, včetně původní budovy Peněžní burzy, masivní práce s hmotou. Sám Prager hovořil, že staví dům nad domem, což je při podrobnějším pohledu dobře čitelné. 

Náročný projekt nevytvořil sám a společně s architekty Jiřím Albrechtem a Jiřím Kadeřábkem se pustili do práce na několik let. Odvážně tak proměnil budovu Peněžní burzy a památkáři nemohli kvůli politickému kontextu stavby namítat. O stavbě se veřejně nesmělo publikovat, ani hovořit mezi odborníky na oficiální úrovni. 

Karel Prager měl tak úplnou volnost a naplňoval tak nové vize, jak lze přemýšlet nad architekturou obecně. Částečně tak vycházel z utopických vizí Yona Friedmana, který přišel s idejí zavěšených měst. Postup, který Prager dotáhl do konce, měl zcela pochopitelně velký ohlas v zahraničí. Na přelomu let 1969-1970 otiskl fotografii budovy s článkem prestižní architektonický magazín  L'Architecture d'Aujourd'hui. Obecně tak měla stavba velký ohlas na mezinárodní scéně a z dnešního pohledu možná překvapivě zaujala ještě víc než Hubáčkův vysílač na Ještědu. 

Zcela jiný příběh

Po revoluci dostala budova nespravedlivě nálepku sídla komunistické moci. I díky tomu si pravděpodobně nikdy nezískala velkou popularitu u veřejnosti. Federální shromáždění zde sídlilo až do roku 1992. Paradoxně zde byl zamýšlen prostor pro multikulturní využití budovy s výstavní síní, z toho pak nakonec vznikl sál Sněmovny národů. 

Od roku 1994 byl objekt pronajat rozhlasové stanici Svobodná Evropa, která se však v roce 2008 přestěhovala do nové budovy na Hagiboru. Od června 2009 tak objekt padl do správy Národního muzea. 

KAM DÁL: Zbořená architektura s nezaslouženou nálepkou komunismu. Václav Aulický a jeho kontorverzní stavby