Někteří lidé tvrdí, že umírat začneme vlastně v okamžiku, kdy se prvně nadechneme. To už je hodně skeptické tvrzení, ale svým způsobem je pravda, že ke smrti vede celý náš dlouhý nebo někdy bohužel i kratší život. Budeme-li ale mluvit skutečně o chvílích neodvratně se blížícího konce, najdeme znaky, které jsou pro většinu umírajících společné. Nehovoříme nyní samozřejmě o tragických nehodách nebo náhlých zdravotních příhodách, které život ukončí ve vteřině.
Rodina, to je to hlavní
Staří nebo nemocní lidé, u nichž lze očekávat, že se jim dny na světě pomalu krátí, se mohou i několik měsíců před koncem začít stranit větší společnosti. Podvědomě pro ně začíná být mnohem důležitější kontakt s vlastní úzkou rodinou, s lidmi, kterým mohou bezmezně věřit a které dotyčný miluje. Vždyť bude pravděpodobně brzy potřebovat pomoc, kterou mu jiní dát nemusí. Obavy, které si nemusí ani uvědomovat, zkrátka jeho mozek doslova přeprogramují.
Tělo se připravuje postupně
Tělo se na svůj konec připravuje postupně, dokonce tím, že člověk přestává mít chuť k jídlu, a tím pádem ho také konzumuje méně. Kolotoč, lépe řečeno spirála, se roztáčí. S menšími porcemi jídla dostává organismus méně živin, je tedy zřejmé, že nebude mít tolik energie jako v lepších dobách. Méně energie pak znamená také zhoršené životní funkce, potřebu spánku, pomalé trávení… Zůstává-li více jídla déle v trávicím traktu, nemá nemocný člověk hlad, přijímá méně potravy – cesta z tohoto vražedného bludného kruhu se zdá být už nemožná. Navíc tělo začne produkovat tak zvané katecholaminy, které dávají mozku jasně najevo, že je jídlo zcela zbytečné. Není tedy divu, že lidé hubnou, ztrácí svaly a jejich kůže se stává „průhlednou“.
Problémy s vyjadřováním
Dalším neklamným příznakem nadcházející smrti je celkové zpomalení. Nejen v pohybu, ale také v myšlení a vyjadřování. Člověk, který směřuje ke smrti, už mnohdy jen těžko formuluje svoje myšlenky, ačkoliv by snad chtěl ještě mnoho věcí sdělit. Tělo se zkrátka pomalu vypíná, připravuje se na okamžik, kdy vydechne naposledy. Není tedy divu, že se postupně začíná měnit také frekvence dechu, který se může zrychlit, přičemž takový člověk dýchá jen povrchně, nebo se naopak prohloubí a mezi jednotlivými nádechy se prodlužují pauzy až na desítky sekund. Umírající člověk ale v takových chvílích již většinu dne spí a ani v bdělém stavu se nezdá, že by byl schopen zcela vnímat realitu.
Je to tady, teď už skutečně
Pak už není na co čekat, organismus je připraven k odchodu a nastává ta „skutečná“ smrt. Ale jaká? Může jít jak o smrt srdeční, tedy okamžik, kdy přestane bít srdce, tak o smrt mozkovou. V takovém případě dnes již umí lékaři udržovat ostatní tělní orgány uměle v činnosti, ale návrat do života není možný. Pokud nastane srdeční smrt, lépe řečeno zástava, mohou se lidé ještě dočkat záchrany, jsou-li rychle resuscitováni. Srdeční zástava, pokud funguje mozek, nemusí znamenat definitivní konec. Pacienti, kteří si takovým stavem prošli, dokonce v některých případech velmi přesně popsali dění kolem sebe v době, kdy byli vlastně mrtví.
A co bude potom?
Jak se tedy budeme stavět ke smrti? Jako k jedinému okamžiku, nebo jako k déletrvajícímu procesu? Ať se přikloníme ke kterékoliv variantě, jedno je jisté – tyto chvíle popsat dnes již dokážeme. Ale co se děje tam, odkud již skutečně není návratu? Ostatně – to se jednou dozvíme všichni.
Zdroj: Get Palliative Care, Lice Science, Cleveland Clinic
KAM DÁL: Mrtví se vrací na zem: Poznáte je po čichu, přijít mohou kdykoliv, tvrdí dochované záznamy.
