Oslabená demokracie pod rouškou koronaviru. Kde končí hranice bezpečnostních opatření?
Stačí necelý měsíc a svět se mění k nepoznání. Pandemie nebezpečného viru razantně proměnila styl života, na který jsme do té doby byli všichni zvyklí. S tím souvisí hlavně omezení svobody, která se pro nás stala něčím zcela samozřejmým. Kde jsou hranice, kam stát s mandátem boje za naši ochranu může dosáhnout?
První dny nouzového stavu v České republice sice ukázaly několik individualit, která vzala bezpečnostní opatření na lehkou váhu. Pivo z okénka občerstvovacího zařízení a hloučky na zahrádkách v parku neodpovídaly tomu, co si pod pojmem karanténa představujeme. Postupně se však většina občanů těchto manýrů zbavila a dnes můžeme bezpečně říct, že patříme mezi nejdisciplinovanější národy Evropy.
V rámci masivní pandemie nebezpečného koronaviru však přichází čím dál více kroků vlády, které omezují lidskou svobodu. Byť jsou všechna opatření v mezích logiky před hrozbou šířící se nákazy, je zajímavé si všimnout, jak stačí několik dní a člověk se vůči výkonné moci stane jen poslušnou figurkou na šachovnici.
Kdo zažil totalitu?
Zavřené hranice, omezení volného pohybu osob, doporučení žít v karanténě a necestovat z místa svého bydliště. Základní lidská práva musí jít stranou v rámci boje s nemocí COVID-19, kterou způsobuje nebezpečný koronavirus.
Česká republika velmi brzy zavedla striktní a radikální bezpečnostní opatření, o kterých se mnohým z nás před několika týdny ani nesnilo. Čelem k hrozbě, která může ohrožovat naše životy, se národ semknul a naopak ve chvíli, kdy na skladech chybělo zdravotnické zařízení, se lidé pustili do občanské aktivity a kdo mohl, tak šil roušky.
Až na výjimky většina z nás dodržuje přísná pravidla, ale na pozadí těchto kroků vláda schvaluje zákony, které na první pohled možná nejsou tak do očí bijící, ale zároveň znovu zasahují do svobody každého z nás. Otázka je, kde jsou v těchto extrémních časech hranice, kam až jsme schopni podobné kroky tolerovat a přijímat jako pochopitelná. S přibývajícím časem bude v hlavě růst malý červíček s otázkou, stojí mi to za to?
Kdo zažil život v totalitě, jistě si nemohl nevšimnout jisté analogie, ale v tomto ohledu by bylo nespravedlivé vládu kritizovat. Jde spíš o pocity, jež si člověk v globalizovaném světě jen těžko mohl představit. Jsou však opatření, která už tak jednoznačná nejsou. O kterých je řeč?
Mobil, platební karta a internet
Jedním ze zásadních způsobů, jak si podmanit boj s nevyzpytatelně se šířícícm virusem, je tzv. trackování. Mapovat cestu přenašeče nemoci a zaznamenat všechny potenciálně nakažené. Kromě podrobné zprávy jednotlivce, který loví v paměti jména osob, s nimiž se v posledních dnech setkal, však existují i jiné způsoby, jak takový tracking zmapovat.
Vláda tak musela v rámci tohoto opatření vstoupit do prostoru, který je za normálních okolností zcela nedotknutelný. V médiích minulý týden probleskla zpráva o tom, že většina navrátivších se lyžařů z Itálie nedodrželo předepsanou čtrnáctidenní karanténu a šlo si ještě před tímto opatřením nakoupit.
Lidská chyba, která se evidentně v rámci podcenění situace stala nejednomu „lyžaři”, byla odhalena skrze výpis platebních karet. Banky tak státu zprostředkovaly osobní informace, z kterých tento smutný fakt vyplývá.
To však není všechno, co se za rouškou koronavirové pandemie skrývá v nových návrzích vlády. Ta totiž v tichosti za hluku nouzového stavu schválila návrh kritizovaného a kontroverzního zákona o Vojenském zpravodajství.
Vojenská tajná služba tak může po schválení parlamentem a podpisem prezidenta České republiky dostat do ruky pravomoc monitorovat celý český internet a bránit tak celý kybernetický prostor před viry poněkud jiného ražení.
Novela, jež dává v podstatě neomezenou moc do ruky tajné služby, může zcela legitimně zasahovat do osobního prostoru každého z nás. Míra nadšení není veliká ani mezi poskytovateli služeb, kterým se tak radikálně změní pravidla a zasáhne to do jejich infrastruktury služeb.
Dva roky prázdnin
Ohledně křehkosti demokracie za časů koronaviru vypovídá i jedno velmi nešťastné prohlášení šéfa Ústředního krizového štábu a zároveň náměstka ministr zdravotnictví Romana Prymuly. Ten se zmínil o predikci, hovořící o možném dvouletém uzavření hranic a nemožnosti vycestovat do zahraničí.
Kdo v té chvíli slova náměstka Prymuly zaregistroval, zcela po právu v něm poskočil malý rozzlobený svobodný človíček, jenž se nyní schovává v přístřeší domácí karantény a dodržuje všechna přísná nařízení vlády. Vše má své meze a představa dvou let bez možnosti cestovat už byla poněkud za hranou.
Podobně nešťastná prohlášení mohou být nenápadnými vykřičníky toho, jak může vypadat Česká republika v budoucnosti. Neviditelný nepřítel usadí disciplinovaný národ do křesel a postupně poslouchá na slovo. Poznáme míru, kdy už podobně drastická opatření ztrácí smysl? Zatím je nepatřičné malovat čerta na zeď, ale je dobré být obezřetný, protože demokracie je křehká. Stačí jeden virus a postupně se drolí v přímém přenosu.
KAM DÁL: Od dubna se to zlepší. Náměstek Prymula konejší občany České republiky inteligentní karanténou.
