Život v poválečném Londýně: Špína, bída, prostituce, ale i láska a štěstí

Seriál, jehož 13. série pokračuje i v letošním roce, je volnou adaptací vzpomínkové knihy Jennifer Worth, která v 50. a 60. letech působila jako mladá porodní asistentka v londýnském East Endu, kde spolu s anglikánskými řeholními sestrami obětavě pomáhala přivádět na svět děti v neskutečně stísněných poměrech. Její paměti s názvem Call the Midwife jsou poněkud hůře stravitelnější než zmíněný seriál, zato obsahují zajímavé a především nezkreslené informace z první ruky.

Jako z jiné planety

V Londýně v chudinských čtvrtích panovala po válce neskutečná bída. Muže vyčerpávala těžká práce v docích. Děti, kterých bylo všude plno, si obzvláště rády hrávaly v kráterech, které zde zůstaly po bombách. Na ulicích se povalovaly odpadky. Splachovací záchody tehdy nebyly běžné, obsah z nočníků vynášeli obyvatelé domů každé ráno k odvozu. Nejhorší byla situace s bydlením. 

Ve městě zničeném válkou se zoufale nedostávalo bytů, a tak bývalo zcela běžné, že jednu nevelkou místnost sdílelo i několik rodin. A v těchto špeluňkách probíhala i naprostá většina porodů. Některé z nich byly nesmírně komplikované a bolestné, protože rodící ženy neměly vyvinuté pánevní kosti. Dlouhodobě totiž trpěly nedostatkem vitamínu D, který lze snadno načerpat z bílkovin nebo ze slunce, ale v chudinských ulicích města, zastíněných budovami, mezi nimiž procházely cudně oblečené, se jim nedostávalo ani jednoho. 

Poměry v chudobincích – tzv. pracovních domech – byly tak strašné, že i Dickensovy srdceryvné příběhy sirotků z 19. století vedle nich působí jako čirá selanka. Sestřiček, které v tak těžkých podmínkách odváděly profesionální práci a bez kterých by se tehdejší Londýn neobešel, si společnost nesmírně vážila a respekt zasluhují i dnes.

Z autorčina takřka živočišně pravdivého vyprávění vybírám dva obzvláště silné příběhy. První z nich krásně ilustruje, že díky lásce lze prožívat štěstí i v nekonečné materiální bídě.

Když rodinu, tak pořádnou – 20 dětí nám nestačí!

Povinnosti přivedly mladou Jenny k rodině, která čekala další dítě. Již při vstupu do suterénního bytu ji ovanul puch dětských výkalů, mýdla, mléka a kuchyňských výparů. Samotný byt působil i na tehdejší poměry odporně: harampádí všeho druhu, všude se povalovaly plenky, zbytky jídla… Pak se však před ní objevila krásná žena.

Měla statnou postavu, dlouhé havraní vlasy a tmavé oči. Navzdory vší bídě kolem vzbuzovala respekt a svou tichou důstojností a hrdým držením hlavy působila jako nějaká španělská aristokratka. Jmenovala se Conchita a mluvila pouze španělsky, děti překládaly. V tomto prostředí vypadala naprosto nepatřičně, ale to nejneuvěřitelnější se Jenny teprve měla dozvědět: čekala 24. dítě!

Jenny se postupně začala dozvídat celý příběh. Conchitin manžel Len kdysi v mladistvém zápalu odjel bojovat do španělské občanské války a přivezl si odtud krásnou rolnickou dívku ve věku asi 12 let. Jakmile to bylo možné, tedy když už dívka vypadala aspoň na 16 a měli spolu několik dětí, se s ní oženil.

Jenny je navštívila i večer, kdy byla celá rodina doma. Všichni vypadali šťastně, jako by byli na nějakém večírku. Starší děti se staraly o mladší nebo děti dělaly domácí práci nebo si hrály na ulici. Nikde nebyl vidět ani stín nesouladu nebo špatné nálady. Otec Len houpal na klíně několik batolat, která vřískala radostí. Celá rodina jedla ze dvou velkých mís. Len neustále hovořil s ubalenou cigaretou v puse. Pracoval jako malíř pokojů. S odrostlejšími syny vždy ráno naložili trakař s náčiním a tlačili vozík dlouhé míle londýnskými ulicemi.

Tajemství šťastného manželsví? – Nerozumět si! 

Když se jim narodilo 24. dítě, bylo tak maličké, že sestry nevěřily, že přežije. Ale matka si ho nenechala odvézt do nemocnice a dokázala ho vypiplat. Len byl šťastný, jako by se stal otcem poprvé. Mimoděk se Jenny přiznal, že se nikdy nedokázal naučit jazyk své ženy. A ji náhle osvítilo poznání, jaké bylo tajemství jejich šťastného manželství: Ona neuměla anglicky a on zase neznal ani slovo španělsky.

Příběh ztracené irské dívky

Další příběh je naopak tragický. Jenny se jednou setkala na ulici s drobnou, špatně živenou dívkou neurčitého věku. V lehkém oblečení se jí ruce třásly zimou. Jmenovala se Mary a pocházela z Irska. Jenny si všimla, že je velice důvěřivá. Jako zdravotnice poznala její stav, a tak se jí přímo zeptala: „Ví tvá matka, že jsi těhotná?“ Nakonec jí Mary vyprávěla svůj příběh.

Byla nejstarší z pěti žijících dětí – osm sourozenců již zemřelo. Když jí bylo čtrnáct, otec zemřel a rodina byla vypovězena z rodné chalupy. Matka se marně snažila uživit rodinu jako pradlena. Mary nastoupila do továrny, pracovala týdně 60 hodin, ale dostávala jen almužnu. Její třináctiletý bratr zalhal o svém věku a začal dělat v koželužně. U obou se jednalo o otrockou práci dětí. Tyto výdělky by snad rodinu udržely, jenomže matka začala pít a mladší děti skončily v sirotčinci. Matčin nový druh začal Mary zneužívat a bít, a tak si dívka ze své žebrácké mzdy našetřila na lodní lístek. Byla na tom tak špatně, že jedla kousky chleba, které lidé házeli rackům. Nakonec se dostala do Londýna. Ocitla se zcela osamělá na ulici. Z doků se valil proud tisíců mužů, ale žádný si jí nevšímal. Marně toužila po někom, kdo by s ní mluvil. Noc strávila v jednom kráteru po bombě.

Peklem prostituce

V té době v Londýně působily dobročinné organizace, které by jí mohly pomoct, ale namísto nich potkala Zakira. Nabídl jí cigaretu. Mluvil s ní, smál se, koupil jí jídlo. „Chudinko, tak ty žiješ sama?“ pohladil ji po tváři. „Pojď se mnou, můj strýc má kavárnu.“ Mary byla blahem bez sebe, pracovat v londýnské kavárně jí přišlo jako splnění všech snů.

Do svého dobrodince se zamilovala celým srdcem. Zakir ji přivedl do nějakého začouzeného lokálu. Holky kouřily a zlověstně mlčely. Toho večera se tam konala divoká erotická show. Mary neutekla, protože Zakir k ní byl milý a přesvědčil ji, že je pro něho výjimečná. I milování s ním bylo jemné a krásné. Na rozdíl od té spousty dalších hrubých mužů, kteří následovali, když ji záhy nato začal nutit k prostituci…  

Ale opravdu do tuhého šlo, až když otěhotněla a jedna z holek to prozradila: „Podívejte na Mary, v peci je houska.“ Mary již dobře věděla, co pasáci provádějí těhotným holkám, aby je zbavili plodu, a tak na nic nečekala, ukradla z bordelu pět liber a utekla.

Nešťastné matky

Díky Jenniným kontaktům se dostala do katolického domu pro matky a dítě. Dítě jí vzali a dali k adopci. Když Jenny protestovala, že to matka snad nepřežije, vrchní sestra zůstala neoblomná: Jak se může taková holka postarat o dítě? „Rodíme se do utrpení, nejistoty a smrti. Má matka měla patnáct dětí. Jenom čtyři přežily dětství… Nesčetné miliony žen v dějinách pohřbily většinu dětí, které porodily, a prošly si zármutkem ze ztráty dítěte…“

A my se jen můžeme těšit, že žijeme v dnešních časech a nemusíme zakoušet to, co mnozí prožívali ještě v době, od níž nás dělí pouhých 70 let.

Zdroj: WORTH, Jennifer. Call the Midwife and Shadows of the Workhouse

KAM DÁL: Špína, hlad a utrpení tisíců bezbranných dětí: Rumunské sirotky vysvobodila až Ceaușescova smrt