Hrůza na zubařském křesle: bolavý zub doporučovali léčit havraním lejnem a vytržení zubu nejednou končilo smrtí pacienta

Bojíte se zubaře a vážně máte strach, že bude ošetření příliš bolet? A umíte si představit, jak asi trpěli lidé v minulosti? Bolest zubů mnozí popisují jako jednu z nejhorších, ale dnes proti ní máme mnoho pomocníků. Moderní medicína umí pomoci a díky anestézii ošetření ani nemusí bolet. Jenže zuby bolely i lidi ve středověku, kdy na současné vrtačky a znecitlivující injekce nemohli ani pomyslet. Jak to tedy tehdy řešili?

Dávné zubní náhrady

Mnoho lidí jistě překvapí informace, že si lidé vypadané zuby nahrazovali už 700 let před naším letopočtem. Tehdy Etruskové upevňovali lidem, kteří ztratili zuby v přední části chrupu, pomocí zlatých držáků zuby zvířecí. Féničané používali na výrobu zubních náhrad slonovinu.

Nebezpečné trhání zubů

To ale nic nemění na tom, že šlo o zákroky velmi bolestivé, zvláště trhání zubů se mohlo stát nešťastníkovi dokonce osudným. Žádné velké slitování totiž čekat nemohl. Speciální nástroje “zubař” určitě neměl, a tak šel zub ven občas i s kusem čelisti. A protože se o nějakém dalším ošetření a hygieně také mluvit nedalo, nebylo tak ojedinělé, že trhání zubů skončilo i smrtí pacienta.

Jak na zubního červa?

I když se to zdá jako nemožné, už v té době se lidé snažili zuby raději chránit, než by o ně přišli - a také k tomu sloužila poměrně rozšířená osvěta. Třeba Řekové a Římané si měli zuby pravidelně čistit a stejně tak se čištění zubů praktikovalo i v Indii nebo v Číně. Přesto se kolem zubů až do poměrně nedávné doby šířily až neuvěřitelné pověry a omyly. Jedním z největších byl “zubní červ”, o němž hovoří již záznamy z Mezopotámie z doby kolem 1800 let před naším letopočtem a udržel se až do osmnáctého století. Tehdejší návody doporučovaly červa vyhnat buď vypalováním zubu nebo zkrátka otevřít zub a červa vyndat. Bylo možné jej zkusit také vykuřovat kadidlem. Těžko ale bylo možné vyhnat parazita, který v zubu jednoduše nebyl…

Zlato do zubu

Poměrně velký pokrok mohl přinést středověk, kdy italský lékař Giovanni d’Arcoli doporučoval vrtat zub malým vrtákem a vyplnit jej zlatem. To už mohla být jistá pomoc, kdyby se takové metody ale dostaly mezi lidi. Zvláště na vsích a v odlehlých místech stále za nejlepší zubaře platili kováři, v tom lepším místě se o zuby postaral mastičkář nebo bylinkářka.

Havraní lejno jako zajímavý pokus

Sedmnácté století přineslo mimo jiné i jeden “velmi zajímavý” objev. Lékař Paulini doporučoval vyplnit děravý zub havraním lejnem. Ne ale proto, aby se zub snad zacelil a vyléčil - ale naopak. Zub se po ošetření podle jeho návodu měl zkazit docela a pak vypadnout. Musí se nechat, že na té teorii patrně něco bylo, ale jak taková “léčba” působila na organismus pacienta, si jistě umíme představit. Stejný lékař pak radil čistit si zuby vlastní močí.

Pomohl rozvoj chirurgie

O století později se ale už mnohé změnilo, i když o bezbolestné vrtačce se jistě ještě hodně dlouho mluvit nedalo. Rozvoj chirurgie se ale promítl i do zubního lékařství, byly vyrobeny první zubní náhrady z porcelánu. Století devatenácté pak přineslo i amalgám, tedy výplň zubů, kterou zubaři v podstatě používají dodnes, i když již jen velmi neradi, protože mnohem raději sahají po moderních materiálech.

Zlatý éter!

Velký posun i pro pacienty, které trápily bolavé zuby, přišel po roce 1846, kdy byl pro tehdejší medicímu objeven éter. O několik let později se pro místní znecitlivění začal používat také kokain a zubaři začali dbát na hygienu, která je dnes v medicíně tak samozřejmá, a ke slovu přišla i modernější vrtačka.

Ještě máte pocit, že návštěva zubaře, jehož ordinace dnes často připomíná spíš pracoviště vývojáře vesmírných lodí než místnost, kde by se měly odehrávat lékařské zákroky, je zážitkem, kterého bychom se měli bát? Pokud ano, vzpomeňte si na minulost a jistě vám bude hned lépe.

KAM DÁL: Hrušky, jablka i švestky: ta pravá domácí povidla zvládnete jednoduše i v malé kuchyni