Noční můra z devadesátých let. Podnikatelské baroko jako chlouba zbohatlíků
Nejlepší způsob, jak všem v okolí ukázat své bohatství, je mít drahé auto, značkové oblečení a obrovský dům. V devadesátých letech se však zapomnělo, že existuje také něco, čemu se říká vkus, a tak se zrodilo podnikatelské baroko.
V polovině devadesátých let se po celé České republice rozmohl nepřehlédnutelný architektonický nešvar. Některým lidem změna režimu finančně velmi prospěla. Ať už to bylo díky dobrým kontaktům nebo podnikatelskému talentu - bankovní konta bobtnala a člověk se musel nutně svým bohatstvím pochlubit.
Nebylo nic jednoduššího než svoji prosperitu podtrhnout nějakou naddimenzovanou stavbou. Prázdné parcely se tak zastavovaly rychlostí blesku a domy všemožných velikostí a estetických kvalit rostly jako houby po dešti. Sprška kapitalismu tak v devadesátých letech dopadala i do české krajiny a některá místa se z tohoto trendu neoklepala dodnes. V průběhu času se tak narodil oficiální termín, který se do našeho slovníku zapsal jako podnikatelské baroko.
Krásné, až to bolí
Bohatí lidé si podobnými stavbami upevňovali svoje společenské postavení. Absurdně veliké a drasticky vyzdobené domy často připomínají ty nejpřehnanější dorty z cukráren. Architektura jako umělecký směr jde stranou a naplno vítězí nevkus. Důležité je, aby bylo vidět: Já na to mám!
Do světa tak domy ze stylu podnikatelského baroka křičí bohatými tvary, pestrými barvami, naddimenzovanými prostory a detaily, které mohou člověku způsobit krvácení z očí.
Trauma z paneláku
Když se ve společenské diskusi poprvé ozývaly kritické hlasy, začalo se polemizovat nad otázkou, kde vznikla ta touha po monumentálním nevkusu. Jeden z důvodů pojmenovali sociologové a vychází z traumatu panelákového bydlení. Kdo mládí prožil ve stísněné králíkárně, hned jak to bylo finančně možné, splnil si sen o velkolepém domě.
Urážlivější a méně lichotivé důvody hovoří o nevzdělaných jedincích, kteří jednoduše nemají vztah k architektuře jako takové a zcela logicky jsou tak uzavřeni ve svém bludném kruhu, kde je jim dobře. Jen těžko budou osloveni architekturou čistého a promyšleného funkcionalismu.
Kýč…
Domy postavené v architektonickém stylu podnikatelského baroka mají mnoho dalších charakteristických prvků. Neuchopitelné tvary se v těch nejextrémnějších případech nebojí zaujmout věží jako z hradu či zámku.
Některé odvážné kousky mnohdy působí jako několik domů na sobě. O to větší je šok, když člověk zjistí, že v monumentálním hradu postaveném v satelitním městečku žije jen jedna rodina se psem.
Co je však pro podnikatelské baroko podstatné, jsou levné materiály, které se na první pohled tváří zcela opačně. Další nepřehlédnutelný detail jsou křiklavé barvy, které se nebojí pustit do všech možných odstínů, např. od sytě oranžové po svítivě zelenou. To všechno v koláži architektonických prvků chalupy, selské usedlosti, moderního domu v americkém stylu a francouského zámečku, což dohromady vytváří neuchopitelnou hmotu.
I dnes si mnoho lidí utrhne uzdu fantazie a nehodlá respektovat, že jeho dům na několik let zasáhne veřejný prostor svým okázalým vzhledem. Poslední léta jde však o občasné výstřelky. V devadesátých letech se jednalo o standard, který architekty straší i v hlubokém spánku. Pojem podnikatelské baroko se tak postupně stává stylem přežitým a monumentální zámecké dorty se nerodí tak často. Architektonický kýč tak dosáhl svého pomyslného vrcholu a děsivější to už snad ani nemůže být. Nebo ano?
