Skandál v Thomayerově nemocnici: Nechali mě ležet na chodbě bez vody a přístupu na toaletu

Nemáme žádné přehnané iluze o dokonalosti českých nemocnic. Ostatně nikde na světě asi nemohou s čistým svědomím říct, že za všechny doktory a zdravotnický personál dají ruku do ohně. Přesto je podle nás potřeba upozorňovat na každý případ ignorace a příkoří na pacientovi. Ten se v tu chvíli většinou nemůže bránit. 

Pověst "Thomayerky" není bůhvíjaká. Když si projedete internetové diskuse, narazíte na spoustu reakcí lidí, kteří měli s nemocnicí "tu čest". Může být vše čistá pravda, nebo také nafouknutá bublina, takže to nyní nechme stranou. Dostal se k nám totiž naprosto konkrétní příklad, který myšlení obyčejného člověka nebere. 

Ozval se nám muž, který byl v uvedené nemocnici nedávno hospitalizován. Přál si zůstat v anonymitě z obav, že by mu zdravotnický personál mohl udělat ze života peklo v případě potřeby budoucího ošetření. My však máme k dispozici veškerá jeho data a je třeba zdůraznit, že v žádném případě nejde o zhrzeného seniora, kterému sestřička neutřela nos. Naopak, je to muž v produktivním věku. Říkejme mu chvíli třeba "Pacient". 

Celý příběh začíná pár kilometrů za Prahou, kdy se "Pacientovi" udělalo slabo po požití prášku. Ztratil koordinaci a s podezřením na mozkovou příhodu byl naložen do sanitky. Původně s ním měli zamířit do Vojenské nemocnice, nakonec se však rozhodli pro Thomayerovu nemocnici. "Řidič to změnil s tím, že ve Vojenské jim prý nadávají, když jim tam někoho přivezou," začíná své vyprávění "Pacient". Je takový postup možný? Chtěli jsme znát postoj nemocnice. Několik týdnů mlčení na tuto i všechny ostatní otázky bylo dostatečně výmluvné. 

Našli "něco", nikdo neví co
V Krči byl vyšetřen na počítačové tomografii (CT) s nejistým výsledkem. "Řekli mi, že něco našli, ale nevědí, co to je. A prý že mám počkat na chodbě, protože nemají volný pokoj." "Pacient" se logicky ohradil, protože podivné lůžko na kolečkách, na které ho v čekárně položili, nemělo s důstojností lidské bytosti nic společného. Bylo mu tedy nabídnuto, aby si lehl na ošetřovně. 

"To jsem odmítl a žádal o převoz do jiné nemocnice, kde tedy mají volno. Bylo mi sděleno, že je to možné, ale jedině za předpokladu, že podepíšu revers. Ale já přeci neodmítal léčbu, jen jsem nechtěl ležet na chodbě!" "Pacient" nakonec zdravotníkům řekl, že revers podepíše, ale zároveň tam vysvětlí důvody, proč tak činí. "Jen na mě houkli, že to v žádném případě nesmím a že mám tedy smůlu." 

Po pár minutách, kdy se "Pacientovi" ještě přitížilo, revers opravdu podepsal. "Chtěl jsem se dostat pryč za každou cenu. Zavolali mi sanitku a myslel jsem, že je to za mnou. Na chodbě mě ale nechali čekat od půl jedné v noci do čtyř ráno. Na stejném lůžku v rohu, bez vody a možnosti dojít si na toaletu, protože ty byly zamčené." 

Velmi zvláštní je i fakt, že pacientovi, kterému "něco" našli a kvalifikovaný personál netušil, o co jde, ani neudělali magnetickou rezonanci. "Tvrdili, že když podepíšu revers, nemám na ni nárok a mám si ji zajistit sám. Chtěl jsem po nich, aby alespoň porovnali nález s CT z nálezem z jablonecké nemocnice, kde jsem byl pár dní předtím. Odmítli to." 

Kdo bude další?
Když jsme "Pacienta" poslouchali, trochu nám běhal mráz po zádech. V jeho situaci se totiž může ocitnout každý z nás, naši blízcí i přátelé. Chápeme, že zdravotnický personál u nás nemá na růžích ustláno, jejich práce je obdivuhodná a finanční ohodnocení bídné. Ale vylévat si frustraci na lidech, které mají léčit? Nebo o co v tomto případě šlo? Pochybení, lenost, úmysl? 

Několikrát jsme žádali o vyjádření tiskový odbor Thomayerovy nemocnice. Marně. Po několikáté urgenci nám přišel dopis z Oddělení interního auditu od paní Evy Houdové s tím, že pokud máme nějakou stížnost, máme postupovat podle platných směrnic. A zároveň nás tedy žádají o sdělení jména pacienta. K smíchu! Za prvé jsme žádnou stížnost nepodávali, jen chtěli znát postoj nemocnice a dát jí možnost vše vysvětlit. 

A za druhé je třeba konstatovat, že tiskové oddělení nemocnice je zřejmě naprosto k ničemu, když se za několik týdnů nikdo nebyl schopen ozvat a problém pouze přehodili jinam. Oslovili jsme pány, kteří jsou uvedeni jako tiskový mluvčí (Ondřej Macura) a vedoucí odboru interní komunikace (Filip Matějů).

Bohužel tento úsek nemocnice evidentně funguje dost zvláštně, což může být, podle popsaného případu, odrazem práce celého zařízení. Lidé, kteří mají vysvětlovat a uvádět věci na pravou míru, mlčí. Ani ministerstvo zdravotnictví se nijak "nepochlapilo". Faktem je, že tam se ani nedal žádný převratný výsledek očekávat.

Zákon hovoří jasnou řečí
Jednu věc jsme si však přeci jen z materiálů zaslaných ministerstvem zdravotnictví vzali. V § 28 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování se, mimo jiné, píše: Pacient má právo na poskytování zdravotních služeb na náležité odborné úrovni. A dále se tam uvádí: Pacient má při poskytování zdravotních služeb dále právo a) na úctu, důstojné zacházení, na ohleduplnost a respektování soukromí při poskytování zdravotních služeb v souladu s charakterem poskytovaných zdravotních služeb.

Už jen těchto několik vět jasně ukazuje, že je cosi shnilého v nemocnici Thomayerově. Náš "Pacient" přežil, což je jistě dobrá zpráva. Někdo jiný však takové štěstí mít nemusí a nám nezbývá nic jiného než se modlit, aby se to nestalo nám. Zní to krutě? Asi ano. Na druhou stranu, co jiného dělat? Jsme v rukou těch, kterým bychom měli stoprocentně věřit. Ale opravdu můžeme?