Co by na to řekl Jan Žižka? U Hiltersriedu to husité nezvládli a místo zásob si domů přivezli historickou ostudu
Husité jsou i přes dnešní realističtější pohled na jejich působení v našich krajích stále jakýmsi symbolem válečnického umění. Zasloužil se o to samozřejmě nejvíce vojevůdce Jan Žižka, který své vojsko vedl od jedné vítězné bitvy ke druhé. Jenže pak přišel jeho konec a s ním také konec největší slávy jeho mužů. Třeba památná bitva u Hiltersriedu byla doslova historickým fiaskem…
Hiltersried je vesnice v současném Bavorsku, jejíž jméno bychom před fanatickými vyznavači odkazu husitských bojovníků raději neměli vůbec vyslovovat. Proč? Právě tady se totiž 21. září roku 1433 odehrála jedna z nejpotupnějších bitev, které Boží bojovníci kdy s kým svedli. Husité byli doslova převálcováni bavorskými vojáky i místními prostými lidmi. Jednotky, kterým se podařilo zdolat jejich útok, navíc k dovršení všeho vedl Čech Hynčík z Rabštejna.
Vyhladovět Plzeň znamenalo sehnat jídlo pro husity
Proč se vlastně husité k Hiltersriedu vydali? Jednoduše pro jídlo. Bojovníci, jimž ještě před několika lety velel sám Jan Žižka, tou dobou obléhali Plzeň. Jenomže tohle město, obehnané důkladnými hradbami, nebylo rozhodně snadnou kořistí, a tak nezbývalo nic jiného než trpělivě čekat a hlídat, aby se za jeho opevnění nedostal ani kousek jídla. Plzeň bylo zkrátka nutné vyhladovět. Taková strategie ale vyžaduje čas a také zásobování obléhajícího vojska, které se - oproti těm ve městě - musí udržovat v dobré kondici, aby mohlo v pravý čas zaútočit. K tomu bylo samozřejmě zapotřebí dostatek jídla pro plných patnáct tisíc husitů, kteří se zde sešli a sjeli z celé země!
Špatná doba na shánění jídla
Místní sýpky, stižené velkou neúrodou, brzy vydaly poslední zrnka obilí, a tak se muselo vojsko vydat do vzdálenějších míst pro zásoby, které mohly pomoci zachovat vlastní vojsko v bojeschopném stavu. Volba padla právě na Bavorsko, jehož příhraniční část měli se svými muži zbavit zásob Jan Pardus a Jan Řitka z Bezdědic. Příroda ale hranice nezná, a tak i tohle území na tom bylo stejně bídně jako okolí samotné Plzně. Husité proto pokračovali dál a dál a brali všechno to, co se po cestě přece jen našlo.
Bavořané to nenechali jen tak
Místní šlechta si ale takové chování přibližně patnácti stovek vetřelců nemohla nechat líbit, a tak tamní vévoda Jan z Neumarktu sestavil bezmála tisícihlavé vojsko, svolal sedláky, kteří přišli o svoje těžce získané zásoby, a do čela těchto bojovníků postavil Hynčíka Pluha z Rabštejna.
Obránci zastihli husity právě u Hiltersriedu a protože Hynčík znal systém boje husitů, nehodlal je ani náznakem varovat, protože si uvědomoval, že jakmile postaví vozovou hradbu, bude boj s nimi prakticky bez šance. Zaútočili tedy pro husity tak překvapivě a rychle, že se bránícím se mužům nepodařilo dobře a dost rychle postavit svoji obávanou obrannou “zeď”. Bavorští vojáci se tak poměrně snadno dostali přímo mezi husity a následoval krutý masakr, jaký neměl v historii Žižkových následovníků obdoby.
Zachránila se jen hrstka husitů
Většina husitů na místě padla, ostatní se dali na útěk. Živí z bitvy vyvázli i oba velitelé, ale jejich návrat k Plzni určitě nikdo neslavil. Naopak - rozhořčení bylo takové, že se nejen Jan Pardus, ale dokonce i Prokop Holý, který se postavil na stranu poraženého velitele, ocitli na několik dní ve vězení a poté odjeli do Prahy. Velení převzali méně zkušení vůdci a to husitskému cíli nijak zvlášť nepomohlo. Plzni navíc v jejím boji pomáhal jak sám císař Zikmund, tak i církev.
Začátek konce...
A jak dopadlo samotné obléhání Plzně? Ani z tohoto zápasu nevyšli husité vítězně. Obléhání nevzdávali bezmála deset měsíců, ale ani to nestačilo. Plzeň se i za pomoci nejvyšších představitelů státu a církve vyhladovět nedala a husitům už do definitivního konce mnoho času nezbývalo. Vždyť bitva u Lipan na ně čekala už za půl roku…
Zdroj: P. Čornej: Velké dějiny zemí Koruny české, wikipedia.org
KAM DÁL: U Duchcova našli pohádkový poklad: Keltové si při rituálu chtěli naklonit bohy tisícovkami obnošených šperků.
