Na Vánoce se stal v koncentračním táboře zázrak. Vězni dostali vytoužený dárek
Čas lásky, míru a pohody - Vánoce. Za druhé světové války tomu však bylo úplně jinak, a zejména pro ty, kteří tyto chvíle trávili v koncentračním táboře. Jaké pro ně byly dny, které jsou dnes symbolem rodiny, obdarovávání a dobrého jídla?
Právě proto, že jsou lidé zvyklí být na vánoční svátky spolu a scházet se, toho represivní složky využívaly. Existovala totiž pravděpodobnost, že když někoho hledali, v tento čas přijel své příbuzné alespoň pozdravit. A tak se zatýkalo, mučilo, vyslýchalo, zavíralo do izolace.
Lahodný bochník chleba byl výhra
Ani v koncentračních táborech to pochopitelně nebylo o mnoho veselejší. Pamětník Petr Erben vyprávěl, že jednou se na Štědrý den stal zázrak - na komandatuře dostal celý bochník chleba! To byly pro vězně ty opravdové Vánoce, protože o jídlo byla samozřejmě nouze a nikdo neodolal ani touze vylízat hrnec od polévky, která byla spíše vodou. Myšlenka na bochník chleba se tak stala takřka snovou.
Erben neváhal a ihned se rozdělil s dalšími deseti přáteli. Společně ho snědli na baráku a měli v tu chvíli pocit, že mají v ústech tu největší lahůdku. Zdálo se, že v ten den snad nemůže být lépe!
V zákopech se přestalo střílet
Může se zdát pošetilé mluvit v největší bídě a utrpení o Vánocích, ale pravdou je, že právě vzpomínky na tradice, zvyky a vánoční atmosféru často držela vězně při životě. Někteří udělali nemožné, aby si v cele ozdobili stromeček nebo snad tajně zapálili svíčku. I za cenu toho, že hrozily vysoké postihy. Velký byl stesk také po rodině, a v těchto dnech snad ještě intenzivnější. V roce 1944 už vězni "slavili" Vánoce s myšlenkou, že by přeci jen ty další mohli být doma. Nikdo se naděje na osvobození nevzdával. Některým se přání splnilo, další se konce války nedožili.
Jak to chodilo v zákopech popsal voják československé jednotky Ján Bačík, kterého citoval Český rozhlas. Ten strávil Štědrý den roku 1944 v zákopu francouzského přístavu Dunkerque. „Představte si, nikdo ani nevystřelil. Ticho. Úplný klid. Němci byli od nás asi 800 metrů v zákopech. O půlnoci vylezli ze zákopů. Beze zbraní. Zpívali německé koledy. No a naši kluci byli pohotoví hned ke všemu. Tak také vylezli a začali zpívat české koledy. Říkám vám, nepadl jediný výstřel. Nádhera! No a druhý den Němci stříleli, jak blázni,“ vzpomínal.
Mučení na Vánoce
Nutno podotknout, že pro mnohé nebylo veseleji ani po konci války, když se vlády ujali komunisté. Například Miroslav Hampl vzpomínal, jak pracoval v jáchymovských uranových dolech jako civilní zaměstnanec. Už dopředu ho varovali, že bude mezi samými zločinci. Byli to ale političtí vězni, nepohodlní tehdejšímu režimu.
Hampl se jim snažil pomáhat, občas přivezl nějaké jídlo, oblečení nebo doručil dopis. Jednomu ale pomohl ven, což se rozneslo a zrádce ho prásknul. Přišla si pro něj Státní bezpečnost, u výslechu ho svázali, tloukli ho do úst, vyrazili mu zuby. Přesto se nenechal zlomit. Až když ho na Vánoce 1953 zavřeli na jedenáct dní na samotku, dostali ho. „Tam mě zlomili. Druhého ledna mě vyvedli, tedy vynesli, nemohl jsem jít. Promočený, prokřehlý,“ popsal. Dostal tři roky vězení.
Zdroj: redakce, Český rozhlas, kna.cz, iDNES.cz
KAM DÁL: Nacistická dozorkyně kopala do těhotných, ale toužila po ženské lásce. Vězeňkyni nabízela společný život.
