Nejsme na světě sami. Poselství Jana Zajíce nesmí zapadnout ani po padesáti letech
Náš národ už si až nebezpečně jednoduše zvykl na fakt, že aktuální vláda České republiky stojí a padá na podpoře Komunistické strany Čech a Moravy. Dnes je tomu padesát let, kdy vzplanula i druhá lidská pochodeň. Jan Zajíc obětoval svůj mladý život pro vyšší princip. Jak je možné, že si gesta Jana Palacha a Jana Zajíce nevážíme?
Stovky lidí si dnes připomenou smrt mladého muže, který se rozhodl na protest proti okupaci vojsk Varšavské smlouvy následovat Jana Palacha. Přesně měsíc a šest dní trvalo, než se Jan Zajíc stal druhou pochodní.
Padesát let od jeho činu se nacházíme ve velmi smutné politické situaci, kdy premiérem naší země je soudy usvědčený spolupracovník StB a jeho vláda je existenčně závislá na podpoře KSČM.
Zrcadlo společnosti
Vzpomínka na Jana Zajíce je tak zrcadlem, v kterém se odráží nelichotivý obraz dnešní letargické společnosti. Jak sám mladý muž ve svém dopise na rozloučenou uvedl: “Nejsme na světě jenom sami.” Měl pravdu.
Generace narozené po roce 1989 sice žijí ve svobodě, ale jak lze mladým lidem a dětem vysvětlovat podobná gesta vzdoru, když s klidem přihlížíme, že dnes ve vrcholných ústavních funkcích sedí lidé, kteří minulý zločinecký režim zlehčují, ba dokonce jsou jeho přímými následovníky?
Nejvyšší oběť
“Nedělám to proto, že by mne omrzel život, ale právě proto, že si ho až příliš vážím.” Osmnáctiletý Jan Zajíc dobrovolně zaplatil dluh za mlčící společnost. Pod tíhou nespravedlnosti politické moci 25. 2. 1969 zažehnul oheň, aby zhasl svůj život.
Nejdříve si koupil kyselinu, několik lahví benzínového čističe a pastu na parkety, kterou si následně na toaletě natřel celé tělo. Někdy kolem půl druhé odpoledne zašel do průchodu domu č. 39 na Václavském náměstí. Tedy jen několik metrů od místa, kde Jan Palach zapálil oheň do studené normalizační letargie.
Na místě vypil kyselinu, polil se čisticím prostředkem a sám sebe zapálil. Rychlá smrt mu nedovolila vyběhnout do veřejného prostranství, a tak zemřel důsledkem otravy dřív, než měl v plánu. V průchodu domu na Václavském náměstí čp. 821/39 tak zemřel po několika krocích symbolicky v den výročí komunistického puče a měsíc po pohřbu první pochodně – Jana Palacha.
Promyšlený čin
Jan Zajíc si tento den nevybral náhodou. Už v raném věku byl seznámen s politickou situací a rozhodl se nebýt na straně tichého davu. Pravděpodobně rozhodujícím faktorem byla návštěva Prahy a účast na protestní hladovce a pohřbu Jana Palacha.
Když se nenašel přímý následovník Palachova činu, rozhodl se zažehnat strach z pokračující letargie sám. Ač věřil, že svým rozhodnutím pomůže zlepšit svět a vzbudí v lidech touhu bojovat se silnějším nepřítelem, země znovu upadla do hluboké normalizační šedi.
Co teď?
Lid nebojoval ani nestávkoval, jak se snažil Jan Zajíc zburcovat v provolání Občané Republiky československé. Až postupný rozpad socialistického bloku umožnil o dlouhých dvacet let později ukončit diktát jedné strany, aby místo něj znovu dostala šanci demokracie.
Byť se dnes nacházíme ve svobodné zemi, jsme svědky neskutečné troufalosti moci, která přežívá jen díky nezdravé letargii české společnosti. Se studem tak hledím na odkaz dvou mladých životů, které zhasly v ohni, aby marně pomohly probudit kuráž národa v době, kdy právo a spravedlnost určovaly tanky cizích zemí.
Dnes sice nehrozí okupovaná města, ale spíše okupovaná mysl. S klidem každý den sledujeme rostoucí vliv jednotlivce za pomoci strany, která má tento útlak a smrt tisíců nevinných na svědomí.
Poselství Jana Zajíce, Jana Palacha a mnoha dalších, kteří podstupovali rizika, bez ohledu na svůj osobní prospěch, musí býti vykřičníkem i dnes. Nenechme se ukolébat domnělou prosperitou. Buďme hrdí a nezávislí. Nenechme budoucnost dojít tak daleko, že bude rodit další osamělé bojovníky s nespravedlností.
