Roy James si na závody vydělával jako gangster. Měl prsty i ve Velké vlakové loupeži

Když chce být kluk závodníkem a doma na to nemají, je to docela problém. To si pak člověk musí vymyslet něco hodně chytrého nebo zkrátka nemá šanci. Tak tomu v tomto sportu je, bude a vždycky bylo. Šlo o peníze, především. Následující příběh chlapce z relativně chudé londýnské rodiny budiž toho příkladem. Ohledně pořízení financí to tento navenek slušně vystupující, uvnitř své duše ale veškerých morálních zábran zbavený drobný mladík vzal - jak se říká - pořádně od podlahy.

Svým vlastním štědrým sponzorem 

Roy James se narodil roku 1935 do přinejlepším normálních poměrů a u Harrodse se vyučil stříbrníkem. Jako všichni kluci z Londýna padesátých let hrál fotbal, stal se ale i špičkovým vodním lyžařem a pak objevil motokáry. Za volantem mu to šlo a dost rychle se z něj stala jedna ze slibných britských nadějí automobilového sportu.

Roku 1962 postoupil do Formule Junior, což byla třída, která odpovídá dnešní Formuli 2, a byla proto ještě nákladnější. Roy se tehdy nacházel jen o jediný výkonnostní stupeň pod Formulí 1 a i zde dokázal vyhrávat. Jezdil absolutně na úrovni budoucích hvězd Stewarta, Hulmeho a Hailwooda. S úspěchem startoval i ve Francii a když si pro sezonu 1963 pořídil nejnovější model Brabhamu, vyhrál dvě třetiny všech závodů, do kterých nastoupil.

Za monopost platil hotově

Tento nákladný monopost koupil přímo v hotovosti v dílně Black Jacka a nejen Brabhamův účetní, ale i polovina paddocku se tehdy ptala, kde ten chlapec bere na tak náročný sport. Mimo to používal Roy jako tahač svého přívěsu se závoďákem vůz značky Jaguar. Jako stříbrník přeci nemohl tolik vydělávat...?

Samozřejmě, že ne. Jak řečeno výše: Roy James šel ohledně zisku financí dosti radikální cestou – prostě kradl. A kradl ve velkém! V podsvětí se již pohyboval déle. Časem se stal členem mezinárodně operující bandy, kde často mohl předvést své umění za volantem vozu v honičce s policií. Onen nový Brabham Formule 1 ztělesňoval lup z povedených přepadů v jižní Francii a na londýnském letišti, které tehdy vzbudily značný rozruch.

Řídil auta a odpojil vagón

Říká vám ještě něco pojem „Velká vlaková loupež roku 1963“? Skupina zřejmě 15 osob, většinou z londýnského podsvětí, byla tehdy zapojena do nápadu a poté i do téměř perfektního provedení přepadení vlaku Královské pošty z Glasgowa do Londýna, o kterém věděli, že bude převážet kolem 2,6 milionů liber. Gigantičnost podniku si správně představíte teprve, když převedete tuto sumu na dnešní poměry – hovoříme o zhruba 250 milionech euro. Jednalo se prostě o jedno z největších loupežných přepadení dějin lidstva a není divu, že se mu dostalo i filmového zpracování.

Po dlouhé fázi příprav se gangu ve čtvrtek 8. srpna 1963 ráno skutečně podařilo vytipovaný vlak nedaleko městečka Mentmore zastavit, odpojit druhý vagon, o kterém věděli, že peníze obsahuje, a vyrabovat ho. Peníze byly ve 128 pytlích, které gangsteři vyložili do připraveného starého armádního náklaďáku.

Konvoj od místa činu ke skrýši na polorozpadlém statku Leatherslyde doprovázely i dva staré Land Rovery. Jeden z nich řídil právě talentovaný závodník James či „Lasička“ (Weasel), jak se mu v bandě přezdívalo. Při přepadu byl také zodpovědný za odpojení lokomotivy s poštovním vagonem od zbytku soupravy. Lup si banda rozdělila na zmíněném statku, asi 50 kilometrů od místa přepadení. Akce se obešla bez výstřelu, jediným zraněným byl strojvůdce, kterého omráčili ranou do hlavy.

Policii ujel i se závoďákem na vleku

Roy James vzal svůj podíl a uháněl ve svém Jaguaru do Londýna, kde příští dny předstíral důležitou práci v dílně. Policie několik dní tápala ve tmě a Roy si už myslel, že má vyhráno. Deset dní po přepadu zase startoval v Cadwell Parku a vyhrál.

Problémem bylo, že Scotland Yard v mezičase našel farmu Leatherslide a obrátil ji při hledání stop nohama vzhůru. S úspěchem. Našly se mimo jiné i Jamesovy otisky prstů. „Lasička“ totiž ani zdaleka nebyl orgánům neznámým a jeho otisky brzy identifikovali.

O pár týdnů později právě trénoval pro další závod v Goodwoodu, když si i on všiml svého obličeje na prvních stránkách tisku – společně s komentářem „Racing driver wanted!“ Hned balil a anglickým policajtům v jejich pomalých autech těsně ujel, a to měl k Jaguárovi připojený i vlek s Brabhamem!

Roy se poté dokázal ještě dva měsíce skrývat, nakonec byl ovšem po riskantní honičce po střechách domů přeci jen dopaden. V rukou třímal brašnu se 12 000 librami. Kam se ovšem poděl zbytek jeho milionového podílu, to neprozradil.

Druhá kariéra? 

Roy James dostal 30 let, ze kterých si 12 skutečně odseděl. „Sílu přežít a trénovat fyzičku mi ve vězení dala jen vidina návratu na závodní trať,“ říkal později. V prosinci roku 1975 byl prvním z banditů, kdo směl zpět na svobodu. Zhrozil se ale, když seznal, že kamarád, u kterého si lup ukryl, právě také sedí ve vězení.

Pro bulvár bylo jeho zjevení na svobodě „žrádlem“, a tak mu manažer Dereka Bella, David Mills, umožnil test v Lole Formule Atlantic (F2). „V tom autě jsem se cítil naprosto šťastný a dokázal jsem stále zrychlovat…,“ zářil Roy. Než ovšem dosáhl časů profíka Teda Wentze, přehnal to, dostal se jedním kolem na trávu, zle havaroval a zlomil si nohu.

Na trati se znovu objevil až koncem dubna v Mallory Parku. A ne všichni byli jeho společností nadšeni. „V závodě vozů Renault R5 se postaral „hostující“ Roy James o to, co od něj tisk a PR-oddělení Renaultu čekaly: V zatáčce Gerards udělal několik přemetů, když před tím držel deváté místo. Není to smutný sport, který svou popularitu staví na žalářníkovi a autu, jako je R5?,“ napsal tehdy v Autosportu Ian Titchmarch.

Už to prostě nebylo ono

James se sice snažil situaci vysvětlit po svém, s jeho kariérou závodníka ale byl konec, vždyť už mu bylo 40. Vlivnému magazínu napsal toto: „Popularita motorsportu jistě nebyla a není postavena na lidech s takovou minulostí, jako mám já. Za to, co jsem udělal, se mohu jen omluvit a prohlásit, že se hluboce stydím. Jediné, o co stojím, je jezdit zase závody. Lidé jako pan Titchmarch ve mně ovšem vidí jen kriminálníka, který na dráze nemůže a nesmí vyhrát. Do těch přemetů mne poslal soupeř, to by měl váš reportér vědět. Mimo to jsem startoval na voze přítele pana Sheldona a firma Renault tedy nemá s mým startem co dělat.“

Promotér a majitel několika britských závodních tratí John Webb měl vždy „cit pro senzace“ a později aranžoval pro Roye několik závodů ve Formuli Ford 1600. „Lasička“ ale byl z cviku a několikrát havaroval. Mimo jiné i s tehdy vycházející hvězdou Nigelem Mansellem. 

Jednou gauner, pořád gauner

S jeho životem to zase šlo z kopce a směrem k podsvětí. Pustil se do machinací se zlatem, jeden čas se prokousával jako pouliční prodadvač bižuterie, než se odstěhoval do Španělska. Roku 1993 ovšem skončil znovu na 6 let ve vězení poté, co postřelil tchána a zranil svou o 30 let mladší ženu. Roy James zemřel v 62 letech krátce po propuštění.

Je zajímavé, že i několik známých britských bossů Formule 1 dlouho „krmilo“ zvěsti o tom, že také patřili k oné bandě z roku 1963. Zvláště Frank Williams a Bernie Ecclestone občas rádi naznačovali, že „byli u toho a celou akci plánovali“. V Ecclestoneově případě to ani neznělo nevěrohodně, Bernie ale později sám vysvětlil: „Ano, Roye jsem znal přes Grahama Hilla, který s ním byl docela dobře spřátelen. Po jeho propuštění se u mne hlásil a chtěl se stát mým šoférem. Ten job jsem mu sice nedal, směl pro FOCA ale vyrobit putovní pohár, kterým každou sezonu vyznamenáváme organizátora nejlepší Grand Prix. Kdyby věděli, kdo ten špěrk udělal…“