Ostuda, která nekončí. Nádraží Vyšehrad se lidem stále drolí na hlavu
Naděje, která prozatím zhasla. Stav původně krásné nádražní budovy je stále zanechán svému tragickému osudu. Plánované odkoupení městem se nekoná, a tak je řešení stále v nedohlednu. Zoufalá situace však trvá téměř šedesát let.
Secesní železniční stanice Praha-Vyšehrad je sice kulturní památkou, ale její stav tomuto titulu rozhodně neodpovídá. Smutný příběh se začal psát již v roce 1960, kdy budova přestala sloužit svému původnímu účelu.
Za dobu, kdy velkorysá stavba leží ladem, se změnil politický režim, do dospělosti vyrostly tři generace občanů, ale nádraží neuvěřitelných šedesát let stále čeká na záchranu. Jak je to vůbec možné?
Spojovací linka
Vyšehradské nádraží mělo nelichotivou funkci, protože historicky sloužilo jako spojka mezi hlavním a smíchovským nádražím. Pražská spojovací linka však přestala fungovat v roce 1960, a tak se krásná nádražní budova stala nepotřebnou. Vlaky nadále míjejí již téměř šedesát let secesní skvost z roku 1905, ale spíše než okouzlení je z okénka vidět katastrofální stav, v kterém se už několik let nádraží nachází.
Důvodem patové situace byly v minulosti majetkové spory, ale také neschopnost najít shodu a řešení, k čemu by měla vlastně secesní budova sloužit. Svou původní funkci totiž ztratila z logických důvodů. Stanice se nachází v oblouku, kde vlaky stavět kvůli bezpečnostním normám nemohou.
Kulturní památka
Když byla v roce 2001 budova vyhlášena za kulturní památku, rozsvítila se první naděje na změnu. V roce 1990 se provedla nekvalitní oprava a začalo do nitra zatékat a velmi rychle se z nádraží stávala ruina či přístřešek pro bezdomovce. Nečinnost měla probudit právě vynesená vyhláška. V roce 2003 se však objevil majetkový problém, zda budova patří Českým drahám či Správě železniční dopravní cesty.
Soud o tři roky později vynesl šalamounské řešení. Pozemky pod nádražím patří ČD a budovy SŽDC. Chátrání nadále pokračovalo a kolem budovy se již v roce 2005 z bezpečnostních důvodů instalují sítě, které chrání chodce před padajícími kusy omítky.
Už tehdy se objevují první zárodky stromků na střeše a fasáda postupně odhaluje cihly. Zcela přirozeně se objekt stává terčem sprejerů a původní podoba stavby je rok od roku horší. Ambice na změnu však existují…
Slova místo činů
Nádraží Praha-Vyšehrad se pravidelně stává jedním z bodů předvolebního programu a v roce 2007 se Praha 2 pokouší stavbu vykoupit, aby zde realizovala nový multifunkční objekt. Cena je však vysoká a budovu včetně okolních pozemků kupuje firma TIP Estate s.r.o. Údajně za 40 milionů korun.
Nový majitel však rozjel sérii neuvěřitelných kroků, za které byl soudem nucen zaplatit tučné pokuty. Nenávratně zboural památkově chráněnou hrazděnou čekárnu na ostrůvku mezi kolejemi a kácel v okolí vzrostlé lípy a topoly. Celkem za to firma zaplatila 400 tisíc korun. Nadále se však realizovalo mnoho plánů, jak budovu využít. Kromě rekonstrukce objektu šlo také o účel, kterému by měla budova sloužit.
Byty, kanceláře či kulturní centrum… Nejblíže realizaci byl návrh architekta Martina Kotíka, ale ten Praha 2 nakonec odmítla. V příběhu plném chyb se dnes tento moment stává osudovým.
Budova totiž později získala nového majitele, kterému byl odsouhlasen záměr k nádraží připojit dvě nové moderní kancelářské budovy. V tuto chvíli však investor nekomunikuje a evidentně čeká, až secesní budova spadne. Proto město vzneslo plán, který byl opravdovou nadějí…
Ostuda Prahy
O neschopnosti celý příběh nádraží Praha-Vyšehrad dotáhnout do šťastného konce svědčí i poslední vyjádření vedení Prahy. Původní záměr vykoupit budovu s tím, že se spustí akce záchrany, byla odsouzena k zániku. Důvod? Vysoká cena. Praha 2 a magistrát hlavního města Prahy údajně nenajde v rozpočtu tolik peněz, aby chátrající nádraží koupilo a opravilo.
Nadále jsme tak svědky neuvěřitelné podívané, kdy krása secesní stavby marně prosvítá skrze rozmlácená okna, popadanou omítku a zcela zlikvidované nástupiště, které je jen nekvalitním přístřeškem pro lidi bez domova.
Nádraží Praha-Vyšehrad tak dnes může posloužit pouze jako kulisa do katastrofického filmu, Budova totiž směle konkuruje opuštěným stavbám v Černobylu. Ostuda hlavního města je tak nadále lidem každý den na očích a dnes se spíše čeká, až nádraží definitivně spadne.
