Seznamování není procházka růžovým parkem 1. díl

Při hledání partnera či partnerky pro společný život, či pro společné chvíle lze zažít doopravdy nevšední zážitky, které bychom nečekali ani v tom nejdivočejším snu. Setkání s lidmi, kteří vědí, co chtějí, jdou si za tím a nesleví ani chloupek jak to mají naplánováno, s lidmi, co chtějí jen náhodné setkání a sex, i s lidmi, kteří vlastně sami nevědí, co chtějí.

Mezi nimi jsou i ti, co pro život ve dvou jsou vyvolení a správní parťáci pro život, ale dá to hodně hledání a vydání sil i trpělivosti, jelikož i oni se setkávají se stejnými zážitky a časem jsme všichni hodně opatrní. Hledáme na netu, na internetu, na seznamkách, a při tom je dost možné, že ten vysněný partner je kousek od nás, vídáme se denně, nebo pracuje ve stejném prostředí jako my, jen o sobě nevíme.

Jako příklad co lze zažít, prožít, je příběh 40leté paní Jany, který vám zde uveřejňuji s jejím souhlasem.

Ségra netová, Jana.

     Jana. Moravanda každým coulem, poznali jsme se na netu na seznamce, setkali se, a po hodině konverzace jsme poznali navzájem ten fakt, že bychom se díky stejné povaze zabili veřejně na ulici navzájem. Ale díky tomu vznikl mezi námi časem vztah doopravdy tak důvěrný, jako mezi bráškou a ségrou. Dokonce se tak oslovujeme dodnes, a ani nám to nepřijde nevhod.

Jednoho dne, kdy se celé Česko chystalo na vánoční mumraj došla SMS zpráva od Jany že nutně semnou potřebuje mluvit. Než jsem našel v adresáři její telefonní číslo, zavolala sama.

     „Ségra, co blbneš před vánoci, to se tak těšíš?“

     „Prdlajs, zase jsem naletěla jednomu kreténovi.“

     „Počkej, to myslíš Pavla?“ Jo ten.

Pavel. Na tohle slovo budu alergický snad roky. Jana má smůlu. A proč? Protože se to dotklo i mně.

Na jaře minulého roku, než byl tento, jsme byli s partou lidí na jednom nejmenovaném hotelu přes víkend. Srandičky, humor, pohoda, starosti jsme nechali za dveřmi, a tak jsme tam tančili, blbli, kecali o všem možným a užívali si volna. V hotelovém inventáři byl jeden kuchař, co se Pavel jmenoval, který se po šichtě připojil mezi nás a začal do Jany dělat.

     Slovo dalo slovo, večer se věnoval Janě, druhý den navrhl Janě aktivně procházky po okolí, kde jiskra přeskočila, a zapálila oheň vášně a poznávání. Zkrátka se do sebe zakoukali. On žil sám, Jana taky, on byl bez dětí, Jana měla tři, a tak si po odjezdu z hotelu slíbili, že se nevidí naposled. Jana si s ním psala, na jaře byla na týden na dovolené opět soukromě na hotelu, kde byl i on a pak… pak se Pavlíček přiřítil s kufříčkem do Prahy za Janou. No, a samozřejmě, kde asi bude spinkat? U Jany.

     Jana ho přijmula s tím, že si zde najde práci, otrká se, byl kuchař, uměl dobře vařit a takový šikula se uchytí v Praze natotata. Omyl velký jako Brno.

     On milý kuchtík stále jen očumoval stěny domova u Jany, občas na netu prý odepisoval na inzerci, nikdo ale neměl volné místo, a prý musí Jana vydržet. Byl pecivál, a z Jany se stal sponzorský klub. Tu stovka, tam stovka na jídlo, neměl sebou skoro nic, takže oblečení na sebe, a jiné finanční aktivity Jana sponzorovala, až to Janu nakrklo.

     Nakrklo ji to v ten okamžik, kdy Pavel někde šmejdil po městě a Jana si potřebovala něco poslat na účet přes net. Doma zapnutý počítač, Skype a ICQ v liště, co pak, co to? Že bych se neodhlásila? Odhlásila, ale Pavlíček knedlíček vykutálený se neodhlásil.

     Jana rozklikla Skype a už jen němě zírala na obrazovku, co tam četla. Pavlíček měl nick Sám doma, a na skle vedl krásnou konverzaci s dámami, jak je šikovný, jak bydlí ve vlastním baráku, a jak je tak, chudáček, opuštěný, že to s ním tříská o zeď.

     Natož tam popisoval jak hodně, a dokonce se našly v počítači i fota toho nářadí, s čím asi tak tříská o zeď. No, lačné děvy po něm startovali jak vosy po medu. Kdyby jen tušily. Tak proto on doma v teplíčku, u počítače, práce žádná, Janičko sem, Janičko tam, ale makat a nějakou tu korunku domu přinést, to ne.

Takže po tom, co to Jana přečetla, ho zkrátka vyrazila ukázkově z bytu. Byla z toho moc špatná. Nejen, že se zklamala, ale ten chytrolín z ní vytáhl, a to jsem se dozvěděl až po tom, co se s ním rozešla, asi tak přes 50 000 korun. No, a samozřejmě, ani korunu nevrátil a ani se nesnažil něco z toho vrátit.

     „Ty jsi ale Matěj, to ses nemohla informovat v tom hotelu, jaký on je, když tě tam na dovče seznámil s ostatníma?“ Divil jsem se Janě.

     „Mě to, bráško, bylo divný, protože když jsem se okrajově zeptala co a jak, odkud je, mlčeli nebo museli hned něco dělat, anebo otočili řeč jinam.“

     „Tak to bych už větřil jak ohař stopu“ konstatoval jsem.

     „A on nikoho nemá?“

     „Ne, bezdětný, rozvedl se, a dokonce i na tom hotelu bydlel.“

     „A kde teď bydlí, když jsi ho vykopla,“ zeptal jsem se Jany.

     „Nevím, ale asi je bezdomáč. Neznal to tu.“

      Haha, tak po tom, co vyvedl, asi jistě nebude bezdomáč. Určitě oblbuje jinou babu a nechává se živit.

     „Já vím, ale přece jen jsem ho měla tak nějak ráda…“ snažila se z něho udělat trošku svatouška Jana.

     Jana z toho byla smutná. Tahal jsem jí ven z bytu, aby nebyla sama, těch kilometrů po Praze, co jsme nachodili, aby nemusela na něho myslet a nenadávala si, moje nohy dostávaly zabrat a uši taky, protože jsme si volali snad každé dvě hodiny, co dělám já a jak se má ona.

     Já, s prominutím vůl, ji nakonec nasměroval na nejmenovanou seznamku na netu, kde asi tak po měsíci poznala dalšího chlapa, Miloše.