VÁŠ PŘÍBĚH: Poporodní deprese mi zničila vztah s dcerou. Snad ne navždy

"Vždycky jsem chtěla tři děti, ale potom, co jsem zažila po narození druhého, už to riskovat nechci," začíná své vyprávění Karolína Došková z Řevnic. Přitom v těhotenství žádné potíže neměla - netrpěla nevolnostmi, nic ji netížilo a vlastně až do nějakého 35. týdne pořádně ani o narůstajícím bříšku nevěděla. Pak nastoupila na plánovaný císařský porod v nemocnici v Motole.

Dokonce ještě v porodnici se situace zdála růžová. "Malý Tomášek byl krásné miminko, neměl žloutenku, přesto hodně spal, od začátku spokojeně jedl. Těšila jsem se domů, jaká budeme spokojená rodinka," vypráví Karolína. Doma na ni čekala tehdy tříletá dcera Eliška a hodně pracovně vytížený manžel Tomáš. A právě pracovní vytíženosti svého muže přičítá Karolína začátek všech problémů. "Nechal mě s oběma dětmi od začátku samotnou, nemohl si vzít (i když já si myslím, že ani nechtěl) ani jeden den volna," uvedla mladá maminka.

Problémy začaly nejdříve u malé Elišky. I když se na brášku těšila, vlastně si stejně jako každé malé dítě neuměla představit, co to bude znamenat. Těžko nesla, že se pozornost maminky najednou dělí mezi dvě děti a že ona jako starší musí často čekat, až na ni přijde řada. Když Tomášek zaplakal, běžela maminka k němu a Eliška musela počkat. Tuto situaci doposud nepoznala, a tak reagovala tak, jak to děti většinou dělají.

"Eliška začala schválně zlobit, aby upozornila na svou přítomnost. Vztekala se, vyváděla. Třeba místo aby si po hraní uklidila hračky, což bylo dřív pravidlem, schválně vše vysypala na koberec a odešla do pokojíčku," popisuje Karolína okamžiky, kdy se jí situace začala vymykat z rukou.

Asi by totiž tehdy stačilo, kdyby Elišce dala víc najevo svou lásku, hodně si s ní povídala a zapojila ji do péče o brášku. Ale vyprávějte tohle matce, která kojí každé tři hodiny, v mezičase se snaží poklidit byt, nakoupit, nakrmit druhé dítě, vyprat, vyžehlit a občas také vyspat. Právě krutý nedostatek spánku způsobil nedostatek trpělivosti s Eliščiných chováním.

Karolína začala být na Elišku opravdu přísná, ale mělo to přesně opačný účinek, než doufala. "Čím víc jsem po Elišce něco chtěla, tím víc mne negovala. Já jsem se pak často neudržela a začala jsem křičet, ona začala plakat - vůbec to u nás nebylo hezké. Navíc začala nenápadně ubližovat Tomáškovi - štípala ho, brala mu dudlík, přikrývala ho, aby nebyl vidět a aby sám neviděl," popisuje zhoršující se situaci Karolína.

Tomáš chtěl manželce pomoci, a tak najal chůvu. Karolína jí svěřila péči o Elišku a myslela si, že to situaci vyřeší, ale stal se opak. Eliška chůvu pochopila tak, že jí maminka už nechce, a začalo se u ní objevovat regresivní chování. Eliška se znovu začala počůrávat, začala si cucat palec a zadrhávala se v řeči, přestože před tím mluvila na tříleté dítě velmi pěkně.

"Nezvládla jsem to. Všechno jsem si kladla za vinu, po nocích jsem brečela. Nejhorší na tom bylo, že jsem si někde v hlavě uvědomovala, že kdybych byla na Elišku milejší, všechno by se rychle urovnalo. Ale já jsem nemohla, nedokázala jsem to. I když jsem ji někde v srdci měla pořád ráda, v tu chvíli jsem se na ni neuvěřitelně zlobila. A pak jsem se zlobila na sebe, že nejsem tolerantnější," popisuje své pocity Karolína, která nakonec depresi zcela podlehla. Nedělala nic, jen brečela na gauči a kojila, když jí někdo přinesl Tomáška.

Po pár dnech se konečně probral Tomáš. Vzal si dovolenou a pomohl s péčí o děti. Karolínu poslal na víkend s kamarádkou na wellness a poté ji objednal k psycholožce. Karolína potřebovala odpočinek, ale ještě víc potřebovala, aby s ní někdo probral její pocity a ujistil ji, že není tak špatná matka, jak si myslí. Po několika sezeních se situace začala zlepšovat.

Ale mezi Karolínou a Eliškou zůstala velká propast. "Teď chodím já ke své terapeutce a s Eliškou ještě k dětskému psychologovi. Oba odborníci mě ujišťují, že dětská mysl je pružná a že ona na události posledních měsíců pomalu zapomene, ale já se přesto bojím, zda mne nebude odmítat ještě dlouho," svěřila se Karolína.