Soudruzi nás učili střílet raketami a chránit komunistickou vlast. V Kazachstánu vybudovali umělou oázu

Vzorem československého vojáka byl sovětský hrdina plazící se mrazem a likvidující imperialistické nepřátele
Zobrazit fotogalerii (2)
  |   zajímavost

Služba vlasti za hluboké totality v Československu někdy znamenala cestu do „milovaného“ Sovětského svazu. Libor Folvarčný byl jedním z těch „šťastných“. „Jeli jsme vojenským ešalonem, nikoli běžným rychlíkem, do pouště Karakum v Kazachstánu na ostré střelby raketami. Tam nás vzorní sovětští přátelé hodnotili, jestli jsme schopni dobře bojovat a chránit tak naši komunistickou vlast před kapitalistickými nepřáteli a hlavně jestřáby z USA,“ zavzpomínal pro Čtidoma.cz pamětník.

Sovětský svaz se v devadesátých letech minulého století rozpadl. Spousta lidí už tedy toto zřízení násilně držených okupovaných republik zná jen z vyprávění a učebnic. Libor Folvarčný měl „kliku“, na vlastní kůži cestu do Sovětského svazu zažil, konkrétně do Kazachstánu. „Jízda ešalonem byla plánována na cca osm dní ve vlaku tam a osm zpět, což se splnilo. Jeli jsme přes Čiernou pri Čope, kde nás přesadili do ruských vagónů. Byly to lůžkové vagóny, kde nás spalo vždy šest v jednom kupé. Pryčny byly tvrdé, dřevěné,“ vysvětloval pamětník socialistické vojny.

Okna nešla otevřít, byla tam jen úzká škvíra na vyvětrání. Zřejmě proto, aby náhodou nějaký svobodný sovětský člověk nechtěl vyskočit z vagónu někde jinde, než měl. „Na koncích vagónů byly záchody, ale ten jeden si zabral tzv. děžurnyj po vagóně, což byl v našem případě pár ona a on. Druhý záchod zbyl na nás ostatní vojáky, kterých bylo zhruba padesát. Tento záchod jsme používali osm dní a nikdo se o něj nestaral. Dovedete si představit, jak vypadal. Při vykonávání velké potřeby jsme na něj vylezli v botách a vykonávali ji ve dřepu. Dodnes nevím, k čemu tam ti děžurní byli, když nedělali vůbec nic.“

Domy, ve kterých bydlet nechcete

Libor Folvarčný byl už v té době podporučík (základní vojenské služby), takže z něj udělali velitele vagónu. „Jeden kámoš absolvent jel v lampasáckém vagónu a my ostatní jsme jeli s vojáky základní služby. Ze začátku probíhala jízda normálně. Jídlo nám dávali české, dokonce i nějaké sladkosti. Vlak projížděl oblastmi, kam by se normální turista nikdy nedostal. Jeli jsme přes Ukrajinu a tam i přes horké léto stál u každého mostu a tunelu jeden voják v dlouhém kabátě s puškou, která byla stejně vysoká jako on. Při průjezdu vlaku stál v pozoru a zdravil náš vlak.“

Ruské (tedy vlastně ukrajinské) vesnice byly podle vzpomínek pamětníka všechny stejné a tvořila je řada jakýchsi hliněných domků s doškovou střechou bez oken. Velikost domků byla asi jako větší stan. Na šířku tam bylo vidět dveřmi, které byly plně otevřeny, dvě poschoďové postele vedle sebe a mezi nimi úzkou uličku. Na druhém konci mezi postelemi stála na jakémsi stolku černobílá televize, jinak nic. Žádný záchod, umyvadlo nebo tak něco.“

Dívky panáčkovaly jako pejsci

Televize byla velmi důležitá, pomocí ní soudruzi hustili do lidí svou propagandu. „Jeli jsme tak blízko, že jsme opravdu viděli dovnitř těch domků. Před nimi seděli lidé a pokuřovali. V každé vesnici byly vždy dva větší dřevěné domky, což si myslím, že byl místní národní výbor a místní stranický výbor. Jednou jsem dokonce viděl, jak ten dřevěný domek zvenku obezdívali, normálně vlastně schovali ten dřevěný domek uvnitř zděného.“

Pokud někdy ve vesnici zastavili nebo jeli pomalu, přišli někteří obyvatelé včetně dětí i mladých dívek až k vlaku a mávali. „My jsme jim za to házeli bonbóny nebo jiné sladkosti, což oni obratně lapali. Když to byla nějaká holka, lákali jsme ji na žvýkačky a ona úplně panáčkovala jako pejsek, abychom jí tu žvýkačku dali.“

Mezi jednotlivými vesnicemi byly kolem trati oblasti, kde rostly topoly, takže nebylo z vlaku nic jiného vidět. Délka těch oblastí byla v řádech stovek kilometrů. „Někdo říkal, že jsou to větrolamy, ale my jsme jim říkali ‚maskirovka‘, což určitě popisovalo jejich účel lépe. Měly totiž maskovat výhled pro běžné lidi z vlaku (pokud se tam vyskytl nějaký cizinec), aby neviděli právě ty ruské chudičké vesnice.“

Vojáci se poprali o hrnek vody

Po cestě bylo podle pamětníka velké vedro, hlavně v Kazachstánu. Větrat pořádně nešlo, byly tam jen ty větrací škvíry. „Pak na nás dokonce nějak zapomněli s pitnou vodou a vojáci neměli co pít. Samozřejmě nadávali, a to i směrem ke mně jako k veliteli vagónu. Já jsem ovšem nesměl nikoho pustit ven, protože by mě za to klidně zavřeli. Ale nakonec jsem to riskl a na jedné zastávce jsem dal jednomu vojákovi jakýsi kýbl a poslal jej nabrat vodu. Voják vyskočil, nabral vodu a vrátil se včas ještě dříve, než se vlak zase rozjel. A pak jsem poprvé v životě viděl, jak se vojáci málem prali o hrnek vody.“

Nakonec dojeli na místo, bylo to někde u města Aksaj. Hned po příjezdu skládali techniku z vagónů. „A tady jsem poprvé viděl zapadnout Tatru 148 do písku. Hned jak sjela, najela na pouštní písek, a místo aby jela dál, zapadla a koly hrabala na místě, což způsobovalo, že se ještě více propadala. Žádného z odpovědných velitelů nenapadlo, že v poušti je písek a že by měla mít Tatra jiné pneu. Nevím, jak to nakonec vyřešili, protože pro nás přijel starý ruský autobus s balónovými pneumatikami, který neměl s jízdou po písku problém, a odvezl nás do oázy vzdálené asi 60 km v poušti Karakum.“

Mohl jsem do důstojnické jídelny

Oáza byla umělá, přes šedesát kilometrů k ní vedli vodu a denně zalévali stromy i ostatní vegetaci. „Bylo v ní postaveno několik domů typu ubytovny, kde jsme měli spát. Já jsem tam měl lůžko společně s dalšími absolventy. Umývárna klasického typu s kamennými koryty místo umyvadel byla někde mimo ty pokoje, společná pro všechny. Tam jsme bydleli a taky chodili na jídlo.“

Byla tam také důstojnická jídelna a pak venku výdejna jídla pro vojáky. „Tam byla fronta v délce sto metrů, vojáci čekali s ešusy, až přijdou na řadu. Tam jim mrskli do ešusu jídlo a odchod. Sníst si to mohli kdekoli venku kolem. Do důstojnické jídelny mohli chodit jen důstojníci, což já jsem již naštěstí byl – měl jsem hodnost podporučíka. V jídelně jsme si normálně sedli ke stolu a místní vojenská obsluha nám nosila jídlo,“ doplnil pamětník. Zajímá vás, jak dopadlo samotné cvičení s ostrými raketami? Dozvíte se už příští týden, Libor Folvarčný nám vyprávěl i o tomto.

Máte také vzpomínky na službu v armádě? Napište nám na mail martin.chalupa@ctidoma.cz, váš příběh rádi zveřejníme včetně případného fotografického materiálu.

Zdroj: autorský článek

KAM DÁL: Jedním gazíkem jsme obklíčili nepřátelský vůz a zatkli generálního tajemníka.